Martin Luther přistoupil k biblickému kánonu s radikální revizí, která kombinovala nastupující renesanční humanismus (návrat k původním jazykům, ad fontes) s jeho specifickou teologickou agendou.

Jeho hlavním hermeneutickým klíčem – jakýmsi „kánonem v kánonu“ – bylo pravidlo „was Christum treibt“ (to, co káže/pohání Krista) a doktrína ospravedlnění pouhou vírou (sola fide). Spisy, které toto nesplňovaly nebo s tím byly v rozporu, podrobil ostré kritice a usiloval o změnu jejich statusu.

Zde je podrobný rozbor toho, jak Luther k jednotlivým částem Bible přistupoval:

Starý zákon: Návrat k hebrejskému originálu

V případě Starého zákona se Luther rozhodl ignorovat alexandrijský kánon (řeckou Septuagintu), o který se opírala katolická latinská Vulgáta.

• Co chtěl (Základ): Chtěl se opírat výhradně o hebrejský masoretský text (židovský Tanach). Uznával pouze těch 39 knih, které tvořily palestinský kánon, protože věřil, že pouze tyto texty jsou původní a prokazatelně inspirované.
• Co nechtěl (Deuterokanonické spisy): Zcela odmítl kanonicitu knih, které se dochovaly převážně v řečtině. Šlo o knihy Tóbijáš, Júdit, 1. a 2. Makabejská, Moudrost, Sírachovec, Baruch a řecké přídavky k Danielovi a Ester.

Jak to vyřešil: Luther tyto knihy z Bible fyzicky nevyškrtl, ale provedl strukturální řez. Vydal je ve speciální sekci vložené mezi Starý a Nový zákon pod názvem Apokryfy. Opatřil je předmluvou, kde jasně deklaroval: „Jsou to knihy, které nejsou rovny Písmu svatému, a přesto je užitečné a dobré je číst.“ Vytvořil tak dvoustupňový kánon.