EGYPTSKÝ ODPOR PROTI BOHU KRVE JAHVEHO

Zlomená hůl a Pád Archónta

Temnota nad pouští nebyla jen absencí světla; byla to pulzující, hmatatelná hmota žíznící po zkáze. Vzduch byl těžký pachem ozónu a sražené krve. Z nitra vířícího mračna právě dořinčel Hlas svůj ortel. Nebyla to slova stvořitele, byl to hladový ryk dravce. Žádal smrt všech prvorozených v Egyptě – od faraonova paláce, chráněného mramorem, až po nejubožejší hliněné chýše otroků. Očekával od Mojžíše jen jediné: slepou, třesoucí se poslušnost, odchod do Gósenu a posvátný rituál zamazání veřejí krví beránků.

Krev. Vždycky to byla krev.

Mojžíš však nepadl na tvář. Udělal něco, co v tu chvíli otřáslo samotnou strukturou padlého nebe. Vzal svou pastýřskou hůl – nástroj, kterým na příkaz tohoto Hlasu rozséval zkázu – opřel ji o koleno a s ostrým prasknutím ji rozlomil vedví. Hodil oba kusy do rudého písku a zvedl tvář přímo do tváře vířící temnoty.

„Ne,“ řekl. Nezakřičel to. Znělo to tiše, ale s absolutní, nezvratnou tvrdostí probuzené lidské duše.

Mračno se zastavilo. Prostor se zachvěl, jako by vesmír zapomněl dýchat. „Co jsi to řekl?!“ zasyčel Hlas. Poušť kolem Mojžíše vzplála neviditelným žárem a vzduch se naplnil dusivým pachem síry a hněvu.

„Řekl jsem ne!“ Mojžíšův hlas nyní prořízl bouři jako meč. „Slyšíš mě, Jahve?! Jsi bůh krve, smrti a teroru! Nebude žádná desátá rána. Nebude žádná zvířecí krev na dveřích mých bratří a zítra ráno nebude plakat žádná egyptská ani hebrejská matka! Odmítám být tvým řezníkem, Jaldabaóthe. Prohlédl jsem tě. Skončil jsem s tebou.“

Než stačil padlý stvořitel zareagovat, Mojžíš se k zuřícímu mračnu otočil zády. Nechal za sebou hřmění, blesky i hrozby kosmického tyrana, který se začal zalykat vlastní zuřivostí. Vydal se zpět do města. Nešel však do hebrejské čtvrti, nešel za staršími svého lidu. Zamířil přímo do krvácejícího srdce zdevastovaného Egypta – do paláce, na který padl těžký stín předchozích devíti ran.

ABRAHÁM: ODMÍTNUTÍ JAHVEHO

Dvě zjevení v jedné noci

Pouštní noc byla mrazivá a hvězdy nad Hebronem připomínaly spíše chladné, ostře broušené diamanty než hřejivá světla nebes. Právě v takové noci promluvil Hlas. Nebyl to hlas, který by rezonoval pokojem a hlubokou moudrostí; byl to hlas dunivý, těžký, prosycený žárem písku, krví a pachem prachu.

„Abrahame!“ „Zde jsem,“ odpověděl stařec ze zvyku letité poslušnosti. „Vezmi svého syna, svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, o níž ti povím.“

V tu chvíli se čas zastavil. Abraham seděl ve tmě svého stanu a poslouchal doznívající ozvěnu toho příkazu. Po desetiletí tohoto boha následoval, nechal do svého těla vyřezat znamení smlouvy. Srdce se mu stáhlo úzkostí a zoufalstvím. Než však stačil propadnout šílenství, stalo se něco nepopsatelného. Hrubý tlak pouštního boha byl náhle vytlačen. Stan neozářilo světlo ohně, ale tichá, neuchopitelná záře. Byla to přítomnost tak hluboká a čistá, že samotná hmota světa se před ní zdála být jen křehkým stínem.