Nový zákon je v širokém kulturním povědomí tradičně vnímán jako absolutní protiklad Starého zákona. Zatímco hebrejská Bible je populárně (a často zjednodušeně) asociována s přísným zákonem, hněvem a odplatou, novozákonní kánon bývá interpretován jako text definovaný odpuštěním, milosrdenstvím, bezpodmínečnou láskou (agapé) a pacifistickým principem nastavení druhé tváře.

Pokud však tento soubor textů podrobíme stejně přísné textově-kritické a etické analýze, jaká bývá běžně aplikována na texty starozákonní, narativ o bezvýhradně humanistickém zlomu se komplikuje. Ukazuje se, že i Nový zákon obsahuje vysoce problematické, kruté a z hlediska moderní sekulární etiky nepřijatelné pasáže. Zásadní rozdíl totiž nespočívá v absenci násilí, ale v jeho transformaci. Násilí se v Novém zákoně přesouvá z roviny geopolitické (dobývání konkrétního území mečem, válečná tažení izraelských kmenů) do roviny eschatologické, duchovní a psychologické.

Následující analýza podrobně mapuje pět hlavních oblastí, ve kterých Nový zákon z hlediska moderní etiky selhává, nebo vykazuje výrazné morální kontroverze.

1. Vynález věčného zatracení a teologie pekla
Z religionistického hlediska představuje koncept posmrtného trestu v Novém zákoně dramatický odklon od starší židovské tradice. Starý zákon se posmrtným životem zabývá jen zcela marginálně. Dominuje v něm představa stínové říše mrtvých (Šeol), která je bez rozdílu společná pro všechny zemřelé, ať už spravedlivé, či nespravedlivé.

Nový zákon – a paradoxně nejvíce samotná postava Ježíše Nazaretského v synoptických evangeliích – však plně rozvíjí a zavádí detailní koncept pekla (Gehenny).

Nekonečný trest za konečné viny: Ježíš v textech opakovaně hrozí eschatologickým trestem, hovoří o „ohnivé peci“, kde bude „pláč a skřípění zubů“ (Mt 13:42), nebo o místě, kde hoří „oheň neuhasitelný“ (Mk 9:43).

Etická disproporce: Z hlediska moderní filozofie práva a spravedlnosti je tento koncept vysoce problematický. Myšlenka věčného, nekonečného a ničím neomezeného fyzického i psychického mučení jakožto trestu za dočasné hříchy – nebo dokonce jen za pouhou nevíru či příslušnost k jiné tradici – během objektivně krátkého lidského života, představuje tu nejextrémnější formu disproporčního trestu, jakou lidská teologická představivost vytvořila. Retributivní spravedlnost je zde dovedena ad absurdum.

2. Eschatologické násilí a kosmická genocida (Zjevení Janovo)
Apokalyptická literatura představuje specifický žánr a Kniha Zjevení (Apokalypsa) je nesporným vrcholem novozákonního násilí. Postava mírumilovného učitele z Galileje se zde radikálně transformuje. Vrací se jako krví nasáklý kosmický válečník, jehož úkolem je definitivně a fyzicky zničit všechny své oponenty.

Krvavé lázně a božský hněv: Text je naplněn grafickými popisy hromadného vyhlazování lidstva prostřednictvím nemocí, hladomoru a meče. Eschatologický soud je líčen v brutálních obrazech. Zjevení 14:20 například popisuje Boží soud jako šlapání vinného lisu, z něhož vytéká takové množství lidské krve, že sahá „až po uzdy koní na vzdálenost tisíc šest set stadií“ (což odpovídá zhruba 300 kilometrům).

Glorifikace destrukce: Etickým problémem tohoto textu je absolutní oslava totalitního zničení všech nonkonformistů. Násilí vůči jinak smýšlejícím zde není předkládáno jako politováníhodná nutnost, nýbrž je glorifikováno a oslavováno jako definitivní, spravedlivý triumf Boží moci.

Vězni v cizím vesmíru: Kosmogonie a kosmologie katarů
Když na počátku 13. století vojska papeže Inocence III. vtrhla do slunné Okcitánie na jihu dnešní Francie, nešlo jen o politické podrobení regionu. Albigenská křížová výprava byla systematickým vyhlazováním hnutí, které představovalo fundamentální hrozbu pro samotné základy římskokatolické teologie. Kataři („Čistí“) totiž nepožadovali pouhou reformu církve. Přinesli s sebou radikální, hluboce individualistickou duchovní cestu a dualistickou kosmologii, která zcela dekonstruovala ortodoxní vnímání Boha, hmoty a smyslu lidské existence.

Jejich učení nebylo zcela nové; zněly v něm ozvěny starověkých textů, jaké známe z Nag Hammádí, přefiltrované přes staletí balkánského bogomilství. Přesto Kataři vytvořili ucelený a fascinující mytologický systém, který odpovídal na tu nejbolestivější otázku lidstva: Unde malum? (Kde se bere zlo?)

Dva principy: Architektura katarství
Ortodoxní křesťanství se po staletí potýkalo s logickým paradoxem (teodiceou): Pokud je Bůh všemocný a absolutně dobrý, proč stvořil svět plný utrpení, nemocí, predace a smrti? Kataři tento gordický uzel rozsekli s chladnou, až filozofickou rázností. Odmítli biblický doublethink a prohlásili: Dobrý Bůh tento svět nestvořil.

Katarská kosmogonie stála na striktním dualismu. Vesmír byl podle nich bitevním polem dvou nesmiřitelných a věčných principů:

Bůh Světla (Dobrý Bůh): Bytost čisté lásky, milosrdenství a ducha. Tento Bůh je stvořitelem neviditelného, dokonalého světa – Pléromatu, říše andělů a božských jisker. V jeho povaze není žádný hněv, nesoudí, netrestá a nezná násilí.

Princip Tmy (Demiurg / Rex Mundi): Zlý tvůrce, často ztotožňovaný s padlým andělem, Luciferem či Satanem. Je to architekt hmoty, času a fyzikálních zákonů. Kataři (zejména jejich radikální křídlo z okolí Toulouse a Carcassonne) jej ztotožňovali s krutým, žárlivým a krev vyžadujícím Bohem Starého zákona.

Abstrakt
Předkládaná studie se zabývá textově-kritickou a etickou analýzou vybraných pasáží Starého zákona (Tanachu), které z pohledu moderní humanistické etiky představují zásadní morální problém. Odhlédnutím od tradiční teologické apologetiky, duchovní reinterpretace a alegorizace textu, článek zkoumá syrovou podobu starověké izraelské legislativy a historiografie. Zaměřuje se na čtyři klíčové oblasti: institucionalizované vyhlazování (genocidu), otrokářský systém, systematické násilí na ženách a disproporční teokratickou retribuci. Cílem je demonstrovat, že starozákonní texty v těchto ohledech fundamentálně popírají koncept lidských práv, lidské důstojnosti a ztělesňují eticky zcela nepřijatelné a nelidské normy doby železné.

1. Úvod: Metodologické vymezení
Při studiu blízkovýchodní historiografie a náboženských textů naráží badatel na narativy, které byly pozdější náboženskou tradicí často zjemňovány. Přistoupíme-li však k hebrejskému kánonu s přísně textově-kritickým a historickým aparátem, odhaluje se obraz společnosti, která absolutně podřizuje hodnotu jednotlivce a jeho utrpení přežití kmene a kultické čistotě. Následující rozbor kategorizuje nejkřiklavější příklady legislativní i narativní krutosti, které jasně definují odvrácenou a eticky odpornou tvář starozákonního textu

2. Klatba (Cherem) a teologicky posvěcená genocida
Nejradikálnějším projevem starozákonního válečného násilí je instituce takzvané klatby (cherem). Ta představuje rituální zničení nepřátelského etnika jako formu oběti Hospodinu či absolutní očištění dobytého prostoru. V praxi jde o nábožensky posvěcenou genocidu.

Totální vyhlazení populace: V 1. knize Samuelově (15:3) je králi Saulovi tlumočen přímý božský příkaz k vyhlazení Amalekitů: „Nyní jdi a pobij Amáleka… nikoho nešetři, ale usmrť muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!“ Z hlediska dnešního mezinárodního práva se jedná o explicitní rozkaz k páchání genocidy, u které nejsou výjimkou ani kojenci a novorozenci.

Sexuální kořist jako vedlejší produkt války: Kniha Numeri (31:17–18) popisuje děsivé následky bitvy s Midjánci. Vojenský rozkaz nařizuje popravit všechny zajaté chlapce a dospělé ženy, avšak s jednou výjimkou: „Ale všechny dívky, které nepoznaly muže,“ si mají vítězní bojovníci ponechat naživu jako válečnou kořist. Tento text legalizuje masové vraždění spojené s institucí válečného sexuálního otroctví.

3. Komodifikace člověka: Zákonný rámec otroctví
Navzdory snahám některých obhájců vykreslit biblické otroctví jako smluvní služebnictví k odpracování dluhů, text Tóry prokazatelně ukotvuje a reguluje tvrdé majetkové otroctví (chattel slavery). Člověk je zde zcela redukován na ekonomický kapitál a zvířecí sílu.

Trvalé vlastnictví lidí: Leviticus (25:44–46) výslovně nařizuje nákup otroků z okolních národů s tím, že se stávají „trvalým dědičným vlastnictvím“ bez jakéhokoliv nároku na propuštění. Vůči cizincům byl aplikován ten nejtvrdší otrokářský metr.

Legitimizace fyzického týrání: Kniha Exodus (21:20–21) jasně dokládá redukci člověka na majetek při posuzování fyzického násilí. Pán, který ubije svého otroka či otrokyni holí, unikne trestu, pokud oběť v bolestech přežije ještě den nebo dva, neboť „jsou to jeho peníze“. Utrpení umírajícího člověka zde nemá žádnou morální váhu, jediným kritériem je finanční ztráta majitele.

Rozbíjení rodin a citové vydírání: Hebrejský otrok sice mohl po šesti letech odejít na svobodu (Ex 21:4–6), avšak pokud mu pán přidělil ženu a měli spolu děti, manželka i děti zůstávaly pánovým majetkem. Pokud otrok svou rodinu miloval a nechtěl ji opustit, byl legislativně donucen nechat si propíchnout ucho šídlem a vzdát se svobody doživotně. Zákon tak cynicky využíval rodinná pouta k legalizovanému zotročení.