Abstrakt
Předkládaná studie se zabývá textově-kritickou a etickou analýzou vybraných pasáží Starého zákona (Tanachu), které z pohledu moderní humanistické etiky představují zásadní morální problém. Odhlédnutím od tradiční teologické apologetiky, duchovní reinterpretace a alegorizace textu, článek zkoumá syrovou podobu starověké izraelské legislativy a historiografie. Zaměřuje se na čtyři klíčové oblasti: institucionalizované vyhlazování (genocidu), otrokářský systém, systematické násilí na ženách a disproporční teokratickou retribuci. Cílem je demonstrovat, že starozákonní texty v těchto ohledech fundamentálně popírají koncept lidských práv, lidské důstojnosti a ztělesňují eticky zcela nepřijatelné a nelidské normy doby železné.
1. Úvod: Metodologické vymezení
Při studiu blízkovýchodní historiografie a náboženských textů naráží badatel na narativy, které byly pozdější náboženskou tradicí často zjemňovány. Přistoupíme-li však k hebrejskému kánonu s přísně textově-kritickým a historickým aparátem, odhaluje se obraz společnosti, která absolutně podřizuje hodnotu jednotlivce a jeho utrpení přežití kmene a kultické čistotě. Následující rozbor kategorizuje nejkřiklavější příklady legislativní i narativní krutosti, které jasně definují odvrácenou a eticky odpornou tvář starozákonního textu
2. Klatba (Cherem) a teologicky posvěcená genocida
Nejradikálnějším projevem starozákonního válečného násilí je instituce takzvané klatby (cherem). Ta představuje rituální zničení nepřátelského etnika jako formu oběti Hospodinu či absolutní očištění dobytého prostoru. V praxi jde o nábožensky posvěcenou genocidu.
Totální vyhlazení populace: V 1. knize Samuelově (15:3) je králi Saulovi tlumočen přímý božský příkaz k vyhlazení Amalekitů: „Nyní jdi a pobij Amáleka… nikoho nešetři, ale usmrť muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!“ Z hlediska dnešního mezinárodního práva se jedná o explicitní rozkaz k páchání genocidy, u které nejsou výjimkou ani kojenci a novorozenci.
Sexuální kořist jako vedlejší produkt války: Kniha Numeri (31:17–18) popisuje děsivé následky bitvy s Midjánci. Vojenský rozkaz nařizuje popravit všechny zajaté chlapce a dospělé ženy, avšak s jednou výjimkou: „Ale všechny dívky, které nepoznaly muže,“ si mají vítězní bojovníci ponechat naživu jako válečnou kořist. Tento text legalizuje masové vraždění spojené s institucí válečného sexuálního otroctví.
3. Komodifikace člověka: Zákonný rámec otroctví
Navzdory snahám některých obhájců vykreslit biblické otroctví jako smluvní služebnictví k odpracování dluhů, text Tóry prokazatelně ukotvuje a reguluje tvrdé majetkové otroctví (chattel slavery). Člověk je zde zcela redukován na ekonomický kapitál a zvířecí sílu.
Trvalé vlastnictví lidí: Leviticus (25:44–46) výslovně nařizuje nákup otroků z okolních národů s tím, že se stávají „trvalým dědičným vlastnictvím“ bez jakéhokoliv nároku na propuštění. Vůči cizincům byl aplikován ten nejtvrdší otrokářský metr.
Legitimizace fyzického týrání: Kniha Exodus (21:20–21) jasně dokládá redukci člověka na majetek při posuzování fyzického násilí. Pán, který ubije svého otroka či otrokyni holí, unikne trestu, pokud oběť v bolestech přežije ještě den nebo dva, neboť „jsou to jeho peníze“. Utrpení umírajícího člověka zde nemá žádnou morální váhu, jediným kritériem je finanční ztráta majitele.
Rozbíjení rodin a citové vydírání: Hebrejský otrok sice mohl po šesti letech odejít na svobodu (Ex 21:4–6), avšak pokud mu pán přidělil ženu a měli spolu děti, manželka i děti zůstávaly pánovým majetkem. Pokud otrok svou rodinu miloval a nechtěl ji opustit, byl legislativně donucen nechat si propíchnout ucho šídlem a vzdát se svobody doživotně. Zákon tak cynicky využíval rodinná pouta k legalizovanému zotročení.
4. Absence sexuální autonomie a systematické násilí na ženách
Patriarchální uspořádání starověkého Levantu se v biblických textech manifestuje extrémní formou vlastnického přístupu k ženám. Ženská těla jsou zde vnímána primárně jako majetek otců či manželů, s nímž lze libovolně obchodovat.
Prodej vlastních dcer: Systém umožňoval otcům prodat své dcery do otroctví (Ex 21:7–11). Na rozdíl od mužů neměly tyto ženy stejná práva na propuštění, čímž se z nich efektivně stávala sexuální a pracovní komodita pro kupce nebo jeho syny.
Znásilnění jako majetkový delikt: Podle Deuteronomia (22:28–29) není znásilnění nezasnoubené panny vnímáno jako trauma a zničení života oběti, nýbrž jako poškození majetku jejího otce. Agresor zaplatí otci pokutu (50 šekelů stříbra) a za trest si musí oběť vzít bez práva na rozvod. Oběť je tak institucionálně a celoživotně připoutána ke svému násilníkovi.
Narativ o levitově ženině (Sd 19): Tento příběh patří k těm vůbec nejodpornějším v celém kánonu. Hostitel ve městě Gibea nabízí svou panenskou dceru a hostovu konkubínu davu místních mužů k hromadnému znásilnění, aby ochránil čest svého mužského hosta. Následné celonoční brutální znásilňování konkubíny, její smrt a fakt, že její tělo levita rozčtvrtí a rozešle po Izraeli, ilustruje absolutní bezcennost ženského života a děsivou normalizaci brutality.
5. Disproporční retribuce a teologický teror
Mojžíšův zákon a navazující historické spisy nerozlišují mezi závažnou kriminalitou a porušením kultických či společenských konvencí. Trestem za banální či osobní přečiny je často brutální fyzická likvidace, jejímž účelem je vyvolat strach.
Hrdelní tresty za marginální přestupky: Muž přistižený, jak sbírá dříví o šabatu (Nu 15:32–36), i vzdorovitý, neposlušný syn, který hoduje a opíjí se (Dt 21:18–21), jsou na základě přímého božského zákona vyvedeni za tábor či město a ukamenováni vlastní komunitou.
Elíšův masakr dětí a mládeže (2. Kr 2:23–24): Příběh, ve kterém prorok Elíša prokleje skupinu 42 chlapců (či dospívajících mladíků) za to, že se mu posmívali slovy „táhni, ty plešoune“, načež jsou z lesa vyběhnuvšími medvědicemi roztrháni. Aplikace takto extrémní, krvavé a zvrácené pomsty ze strany „muže Božího“ za pouhou verbální urážku představuje hrubý etický exces.
Apoteóza pomsty na nemluvňatech (Žalm 137:8-9): Žalmistovo provolání k Babylonu: „Blaze tomu, kdo popadne tvá nemluvňata a roztříští je o skálu.“ Ačkoliv jde o lidský výkřik plný exilového traumatu zasaženého národa toužícího po krevní mstě (lex talionis), jeho fixace v kánonu a zařazení mezi posvátné liturgické texty z něj činí jeden z nejděsivějších projevů sakralizované nenávisti.
6. Závěr
Kritická analýza výše uvedených textů nekompromisně ukazuje, že Starý zákon nelze považovat za univerzální kompendium nadčasové, a už vůbec ne humanistické morálky. Zahrnuje legislativu a příběhy, které legitimizují genocidu, legalizují vlastnictví lidských bytostí, posvěcují brutální tělesné tresty, objektivizují ženy a prosazují neadekvátní a kruté formy odplaty.
Z pohledu dnešních etických hodnot – zaměřených na individuální svobodu, empatii a nezcizitelnou lidskou důstojnost – je zcela na místě tyto aspekty biblické nauky označit za jednoznačně amorální, odporné a nelidské. Odmítnutí zavírat před těmito texty oči, omlouvat je dobovým kontextem nebo je skrývat za teologické kličky, je základním předpokladem pro poctivé, objektivní a vědecké zhodnocení dějin náboženství.
Abstract
The presented study deals with a text-critical and ethical analysis of selected passages from the Old Testament (Tanakh), which, from the perspective of modern humanistic ethics, represent a fundamental moral problem. Setting aside traditional theological apologetics, spiritual reinterpretation, and allegorization of the text, the article examines the raw form of ancient Israelite legislation and historiography. It focuses on four key areas: institutionalized extermination (genocide), the slave system, systematic violence against women, and disproportionate theocratic retribution. The aim is to demonstrate that Old Testament texts in these respects fundamentally deny the concept of human rights and human dignity, and embody ethically completely unacceptable and inhumane norms of the Iron Age.
1. Introduction: Methodological Framework
When studying Near Eastern historiography and religious texts, the researcher encounters narratives that were often softened by later religious tradition. However, if we approach the Hebrew canon with a strictly text-critical and historical apparatus, it reveals a picture of a society that absolutely subordinates the value of the individual and their suffering to the survival of the tribe and cultic purity. The following analysis categorizes the most glaring examples of legislative and narrative cruelty, which clearly define the dark and ethically repulsive face of the Old Testament text.
2. The Ban (Herem) and Theologically Sanctioned Genocide
The most radical manifestation of Old Testament war violence is the institution of the so-called ban (herem). This represents the ritual destruction of an enemy ethnic group as a form of sacrifice to the Lord or the absolute purification of the conquered territory. In practice, it is religiously sanctioned genocide.
Total extermination of the population: In 1 Samuel (15:3), King Saul is given a direct divine command to exterminate the Amalekites: „Now go, attack the Amalekites… Do not spare them; put to death men and women, children and infants, cattle and sheep, camels and donkeys.“ From the perspective of modern international law, this is an explicit order to commit genocide, making no exceptions even for infants and newborns.
Sexual spoils as a byproduct of war: The Book of Numbers (31:17–18) describes the horrifying aftermath of the battle with the Midianites. The military order commands the execution of all captured boys and adult women, but with one exception: „But save for yourselves every girl who has never slept with a man.“ This text legalizes mass murder combined with the institution of wartime sexual slavery.
3. The Commodification of Humans: The Legal Framework of Slavery
Despite the efforts of some apologists to portray biblical slavery as indentured servitude to work off debts, the text of the Torah demonstrably anchors and regulates harsh chattel slavery. A human being is entirely reduced to economic capital and animal labor.
Permanent ownership of people: Leviticus (25:44–46) explicitly commands the purchase of slaves from neighboring nations, stating that they become „permanent inherited property“ without any right to release. The harshest standard of slavery was applied to foreigners.
Legitimization of physical abuse: The Book of Exodus (21:20–21) clearly demonstrates the reduction of a human being to property when assessing physical violence. A master who beats his male or female slave to death with a rod escapes punishment if the victim survives in pain for a day or two, because „they are his property“ [literally „his money“]. The suffering of a dying person has no moral weight here; the only criterion is the owner’s financial loss.
Breaking up families and emotional blackmail: Although a Hebrew slave could go free after six years (Ex 21:4–6), if his master gave him a wife and they had children, the wife and children remained the master’s property. If the slave loved his family and did not want to leave them, he was legislatively forced to have his ear pierced with an awl and surrender his freedom for life. The law thus cynically exploited family bonds for legalized enslavement.
4. The Absence of Sexual Autonomy and Systematic Violence Against Women
The patriarchal structure of the ancient Levant manifests in biblical texts through an extreme form of proprietary approach to women. Female bodies are perceived here primarily as the property of fathers or husbands, which can be traded at will.
Selling one’s own daughters: The system allowed fathers to sell their daughters into slavery (Ex 21:7–11). Unlike men, these women did not have the same rights to release, effectively turning them into a sexual and labor commodity for the buyer or his sons.
Rape as a property crime: According to Deuteronomy (22:28–29), the rape of an unbetrothed virgin is not perceived as a trauma and the destruction of the victim’s life, but rather as damage to her father’s property. The aggressor pays the father a fine (50 shekels of silver) and, as a punishment, must marry the victim without the right to divorce. The victim is thus institutionally tethered to her rapist for life.
The narrative of the Levite’s concubine (Jdg 19): This story is one of the most repulsive in the entire canon. A host in the city of Gibeah offers his virgin daughter and his guest’s concubine to a mob of local men for gang rape to protect the honor of his male guest. The subsequent all-night brutal rape of the concubine, her death, and the fact that the Levite dismembers her body and sends it throughout Israel illustrates the absolute worthlessness of female life and a horrifying normalization of brutality.
5. Disproportionate Retribution and Theological Terror
The Mosaic Law and subsequent historical writings do not distinguish between serious crime and the violation of cultic or social conventions. The punishment for banal or personal offenses is often brutal physical elimination, the purpose of which is to instill fear.
Capital punishment for marginal offenses: A man caught gathering wood on the Sabbath (Num 15:32–36), as well as a stubborn, rebellious son who gluttonizes and gets drunk (Deut 21:18–21), are led outside the camp or city and stoned to death by their own community, based on direct divine law.
Elisha’s massacre of children and youth (2 Kgs 2:23–24): The story in which the prophet Elisha curses a group of 42 boys (or adolescents) for mocking him with the words „Go on up, you baldhead,“ after which they are mauled by female bears that come out of the woods. The application of such extreme, bloody, and twisted revenge by a „man of God“ for a mere verbal insult represents a gross ethical excess.
The apotheosis of revenge on infants (Psalm 137:8-9): The psalmist’s proclamation to Babylon: „Happy is the one who seizes your infants and dashes them against the rocks.“ Although it is a human cry full of the exilic trauma of an afflicted nation longing for blood revenge (lex talionis), its fixation in the canon and inclusion among sacred liturgical texts makes it one of the most terrifying manifestations of sacralized hatred.
6. Conclusion
A critical analysis of the aforementioned texts uncompromisingly shows that the Old Testament cannot be considered a universal compendium of timeless, let alone humanistic, morality. It includes legislation and stories that legitimize genocide, legalize the ownership of human beings, sanction brutal corporal punishment, objectify women, and promote inadequate and cruel forms of retribution.
From the perspective of today’s ethical values—focused on individual freedom, empathy, and inalienable human dignity—it is entirely appropriate to label these aspects of biblical teaching as unequivocally amoral, repulsive, and inhumane. Refusing to close one’s eyes to these texts, excuse them with historical context, or hide them behind theological loopholes is a fundamental prerequisite for an honest, objective, and scientific evaluation of the history of religion.