Gnostické božství: Trojiční základ a ontologie Absolutna (Část I/IV)

Exkluzivní studijní materiál pro platformu ceskagnostickakomunita.education

Základním smyslem tohoto článku je ukázat, co přesně obsahuje pojem trojičního vnímání božství v rámci Gnosticismu, a představit síly, které tento gnostický trojiční základ drží pohromadě. Dlouho předtím, než se rodící se ortodoxní křesťanství vůbec pokusilo zkonstruovat jakousi oficiální pozici Svaté Trojice, gnostici již s těmito hlubokými metafyzickými koncepty běžně a na nejvyšší úrovni pracovali.

Zářným historickým důkazem tohoto původu je samotný termín homoúsios (jedné podstaty). Když jej v roce 325 n. l. na slavném Nikajském koncilu použil císař Konstantin a tehdejší biskupové k dogmatické definici vztahu mezi Otcem a Synem, vyvolalo to mezi většinou přítomných biskupů naprosté zděšení a odpor. Důvod byl prostý: homoúsios byl do té doby čistě gnostický pojem, jejž jako první formulovali ranní gnostičtí myslitelé (jako Basilidés, Valentinos či Ptolemaios).

Pro rodící se Katolicismus bylo ovšem absolutně nepřijatelné to, jak Gnosticismus tento termín primárně používal. V Gnosticismu se homoúsios nevztahuje pouze na vztah uvnitř samotného nebeského Božství, ale definuje především vztah k probuzenému lidstvu. Člověk, nesoucí v sobě božskou jiskru (pneuma), je homoúsios – jedné a téže podstaty – s Velkým neviditelným duchem, s Barbeló i s Ježíšem Kristem. Tato radikální ontologická jednota znamená, že duchovní člověk je svou podstatou vyvýšen nad samotného stvořitele hmoty, Demiurga (Jaldabaótha/Jahveho), i nad celý jím stvořený vesmír. Ortodoxní katolická církev tento rozměr v Nikáji záměrně odřízla a omezila homoúsios výhradně na Otce a Syna, aby provždy popřela jakoukoliv inherentní božskou podstatu v nitru člověka. V gnostickém pojetí však tato esenciální vazba zůstává úhelným kamenem spásy.

Tento materiál, určený pro hlubší expertní studium, vás seznámí s tím, jak Gnosticismus tento trojiční koncept utvářel. Jádrem všeho je nekonečný, dokonalý a dynamický pohyb mezi třemi prapůvodními hypostázemi Pleromy, tvořícími absolutní základ gnostické ontologie:

1. Velký neviditelný duch (Great Invisible Spirit) – zvaný též Monáda, Otec všeho či Hlubina.
2. Barbeló – Matka-Otec, Prvotní myšlenka (Pronoia) a kosmická Matice.
3. Ježíš Kristus – božský Osvětitel, Sám-ze-sebe-zrozený (Autogenés), Syn a Logos.

Na základě pečlivého zkoumání původních koptských rukopisů z Nag Hammádí (se zachováním odborných lakun v závorkách [...]) a svědectví antických gnostických učitelů nyní detailně prozkoumáme, jakými způsoby – a z mnoha různých úhlů pohledu – je tento pohyb mezi Velkým neviditelným duchem, Barbeló a Ježíšem Kristem v rámci Gnosticismu vyjádřen a chápán.

I. Velký neviditelný duch / Monáda / Otec všeho / Hlubina

Nejvyšší princip gnostické teologie se naprosto vymyká jakémukoli antropomorfnímu pojetí. Není to tvůrce, který by z bahna hnětl bytosti a nařizoval jim zákony; je to apofatické (negativní) Bytí, samotné Ticho a absolutní Potenciál. Různé gnostické školy přistupovaly k tomuto absolutnu s maximální úctou, snažíce se vyjádřit jeho neuchopitelnost.

Séthianská definice a zjevení Nag Hammádí

Základní určení Monády přináší Tajná kniha Janova (Dlouhá verze, Codex II, 1), kde Spasitel odkrývá samotný kořen existence:

• (30) A on mi řekl: „Monáda je monarchií bez ničeho, co by existovalo nad ní.“
• (31) „Existuje jako Bůh a Otec Všeho, neviditelný, který přebývá nad Všem, neporušitelnost, která existuje jako čisté světlo, na něž není možné, aby kdokoli pohleděl.“
• (32) „Je to neviditelný Duch, a Není vhodné považovat Ho za podobného bohům nebo za něco podobného.“
• (41) „Je nezměřitelný, protože neexistuje nic před Ním, co by ho změřilo.“
• (44) „Je nevyzpytatelný, protože není nikdo, kdo by ho byl schopen obsáhnout, aby o něm mohl promluvit.“
• (48) „(Ne)existuje v dokonalosti, blaženosti ani božství, ale je daleko nadřazen těmto.“

Perex: Matouš, Marek, Lukáš a Jan nepředstavují Ježíše totožným způsobem, ale vytvářejí čtyři specifické teologické portréty. Zjistěte, co ukrývá původní řecký text a jak historicko-kritická metoda proměňuje naše chápání novozákonních spisů.

Úvod: Je v Bibli jeden Ježíš, nebo čtyři teologické portréty? Když člověk otevře Nový zákon, často předpokládá, že čtyři evangelia jsou jednoduše čtyři různé zprávy o jednom a témže Ježíši. V určitém smyslu je to samozřejmě pravda. Všechna čtyři evangelia vyprávějí o Ježíšově působení, smrti a vzkříšení a všechna jej stavějí do středu svého poselství.

Jenže při podrobnějším čtení řeckého textu se objeví něco mnohem zajímavějšího. Matouš, Marek, Lukáš a Jan nepředstavují Ježíše totožným způsobem.

Nejde pouze o odlišný literární styl. Každý evangelista vybírá jiné tradice, jiné události zdůrazňuje, jinak řadí materiál, používá odlišnou slovní zásobu a především vytváří vlastní teologický portrét Ježíše. Současná novozákonní věda proto běžně pracuje s pojmem christologie evangelia – tedy s otázkou, jak konkrétní evangelium samo představuje identitu, poslání, autoritu a vztah Ježíše k Bohu. Výzkum synoptických evangelií se přitom dlouhodobě zabývá jak jejich literárními vztahy, tak právě rozdíly v jejich pojetí Ježíšovy identity. (OUP Academic)

A právě tady začíná být Bible skutečně zajímavá. Ne tehdy, když ji čteme jako jeden dokonale harmonizovaný hlas. Ale tehdy, když necháme Matouše být Matoušem, Marka Markem, Lukáše Lukášem a Jana Janem.

1. Nejdříve jedna zásadní metodologická poznámka

Tento článek není pokusem dokázat, že jedno evangelium je „pravé“ a ostatní „falešná“. Jeho cílem je něco jiného: Nechat každé evangelium mluvit samo za sebe. To je základní princip historicko-kritické práce s textem.

Čtenář by měl nejprve zjistit, co říká konkrétní evangelium, a teprve potom se ptát, jak jeho výpověď harmonizuje – nebo neharmonizuje – s ostatními. To je důležité také proto, že Matouš, Marek a Lukáš jsou literárně výrazně propojené. Právě jejich společný materiál je jedním ze základů tzv. synoptického problému. Jan je naproti tomu literárně i teologicky podstatně odlišnější. (Royal Statistical Society)

Čtyř evangelijní tradice proto není jednoduše „čtyřikrát opsaný stejný text“. Je to čtyřnásobné svědectví, v němž existuje současně kontinuita i napětí. Tento fakt ostatně velmi dobře zachytil již Irenej z Lyonu ve 2. století. Když obhajoval čtyři evangelia, napsal: „Není možné, aby evangelia byla co do počtu více nebo méně než čtyři.“ Irenej následně vysvětloval čtyřnásobnost pomocí čtyř světových stran, čtyř větrů a čtyř cherubínských bytostí. Jeho argument není moderním historickým důkazem původu čtyř evangelií, ale je významným svědectvím o tom, že kolem roku 180 už byla čtyř evangelijní struktura pevně etablována. (Křesťanská klasická eterální knihovna)

Právě zde se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších poznatků: Církev sama velmi brzy věděla, že má před sebou čtyři různé evangelijní texty.