Perex: Matouš, Marek, Lukáš a Jan nepředstavují Ježíše totožným způsobem, ale vytvářejí čtyři specifické teologické portréty. Zjistěte, co ukrývá původní řecký text a jak historicko-kritická metoda proměňuje naše chápání novozákonních spisů.

Úvod: Je v Bibli jeden Ježíš, nebo čtyři teologické portréty? Když člověk otevře Nový zákon, často předpokládá, že čtyři evangelia jsou jednoduše čtyři různé zprávy o jednom a témže Ježíši. V určitém smyslu je to samozřejmě pravda. Všechna čtyři evangelia vyprávějí o Ježíšově působení, smrti a vzkříšení a všechna jej stavějí do středu svého poselství.

Jenže při podrobnějším čtení řeckého textu se objeví něco mnohem zajímavějšího. Matouš, Marek, Lukáš a Jan nepředstavují Ježíše totožným způsobem.

Nejde pouze o odlišný literární styl. Každý evangelista vybírá jiné tradice, jiné události zdůrazňuje, jinak řadí materiál, používá odlišnou slovní zásobu a především vytváří vlastní teologický portrét Ježíše. Současná novozákonní věda proto běžně pracuje s pojmem christologie evangelia – tedy s otázkou, jak konkrétní evangelium samo představuje identitu, poslání, autoritu a vztah Ježíše k Bohu. Výzkum synoptických evangelií se přitom dlouhodobě zabývá jak jejich literárními vztahy, tak právě rozdíly v jejich pojetí Ježíšovy identity. (OUP Academic)

A právě tady začíná být Bible skutečně zajímavá. Ne tehdy, když ji čteme jako jeden dokonale harmonizovaný hlas. Ale tehdy, když necháme Matouše být Matoušem, Marka Markem, Lukáše Lukášem a Jana Janem.

1. Nejdříve jedna zásadní metodologická poznámka

Tento článek není pokusem dokázat, že jedno evangelium je „pravé“ a ostatní „falešná“. Jeho cílem je něco jiného: Nechat každé evangelium mluvit samo za sebe. To je základní princip historicko-kritické práce s textem.

Čtenář by měl nejprve zjistit, co říká konkrétní evangelium, a teprve potom se ptát, jak jeho výpověď harmonizuje – nebo neharmonizuje – s ostatními. To je důležité také proto, že Matouš, Marek a Lukáš jsou literárně výrazně propojené. Právě jejich společný materiál je jedním ze základů tzv. synoptického problému. Jan je naproti tomu literárně i teologicky podstatně odlišnější. (Royal Statistical Society)

Čtyř evangelijní tradice proto není jednoduše „čtyřikrát opsaný stejný text“. Je to čtyřnásobné svědectví, v němž existuje současně kontinuita i napětí. Tento fakt ostatně velmi dobře zachytil již Irenej z Lyonu ve 2. století. Když obhajoval čtyři evangelia, napsal: „Není možné, aby evangelia byla co do počtu více nebo méně než čtyři.“ Irenej následně vysvětloval čtyřnásobnost pomocí čtyř světových stran, čtyř větrů a čtyř cherubínských bytostí. Jeho argument není moderním historickým důkazem původu čtyř evangelií, ale je významným svědectvím o tom, že kolem roku 180 už byla čtyř evangelijní struktura pevně etablována. (Křesťanská klasická eterální knihovna)

Právě zde se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších poznatků: Církev sama velmi brzy věděla, že má před sebou čtyři různé evangelijní texty.

2. Marek: Ježíš jako trpící Mesiáš 2.1 Markovo evangelium jako výchozí bod

Většina současného novozákonního bádání považuje Marka za nejstarší z kanonických evangelií, i když otázka jeho přesného data a literárních vztahů zůstává předmětem odborné diskuse. Markovo evangelium začíná bez genealogie a bez vyprávění o Ježíšově narození:

• Ἀρχὴ τοῦ εὐαγγελίου Ἰησοῦ Χριστοῦ [υἱοῦ θεοῦ]
• „Počátek evangelia Ježíše Krista [Syna Božího].“

Už první verš tedy nastavuje dvě základní označení: Χριστός – Kristus/Mesiáš a υἱὸς θεοῦ – Syn Boží. Současná literární christologická analýza Marka správně upozorňuje, že tato dvě označení fungují jako vodítka, která se postupně rozvíjejí v průběhu celého příběhu. (DOI)

Řecká textová sonda: Markova christologie v originále

• Mk 1,1
  • Řecký text: Ἀρχὴ τοῦ εὐαγγελίου Ἰησοῦ Χριστοῦ [υἱοῦ θεοῦ]
  • Transliterace: Archē tou euangeliou Iēsou Christou [huiou theou]
  • Doslovný překlad: Počátek dobré zprávy Ježíše Mesiáše [Syna Božího]
  • Christologický význam: Zásadní christologická teze. Titul „Syn Boží“ je v některých nejstarších rukopisech vynechán (textová kritika jej na základě striktních filologických pravidel zachovává v závorkách). Nastavuje však narativní rámec celého díla.
• Mk 8,29
  • Řecký text: Σὺ εἶ ὁ Χριστός.
  • Transliterace: Sy ei ho Christos.
  • Doslovný překlad: Ty jsi Mesiáš.
  • Christologický význam: Petr identifikuje Ježíše. Chybí zde ovšem matoušovské rozšíření „Syn Boha živého“. Marek udržuje christologii přísně navázanou na bezprostředně následující zvěst o utrpení (Mk 8,31).
• Mk 15,39
  • Řecký text: Ἀληθῶς οὗτος ὁ ἄνθρωπος υἱὸς θεοῦ ἦν.
  • Transliterace: Alēthōs houtos ho anthrōpos huios theou ēn.
  • Doslovný překlad: Vpravdě tento člověk Synem Božím byl.
  • Christologický význam: Vrchol Markova evangelia. Titul, který na začátku vyhlašuje vypravěč (Mk 1,1), zde vyznává pohanský setník – paradoxně právě ve chvíli, kdy Ježíš umírá na kříži.

2.2 Markův „tajemný“ Mesiáš

Markův Ježíš však není okamžitě představován jako triumfální vládce. Naopak. Ježíš uzdravuje, odpouští hříchy, vyhání démony, učí s autoritou a zároveň opakovaně brání tomu, aby jeho identita byla veřejně vyhlašována. Tento motiv bývá označován jako messianic secret – mesiášské tajemství.

Vrchol přichází v Markovi 8:29: Σὺ εἶ ὁ Χριστός. („Ty jsi Kristus.“) Petr tedy Ježíše identifikuje jako Mesiáše. Jenže okamžitě následuje zásadní obrat. Ježíš začíná vysvětlovat, že Syn člověka musí trpět, být zavržen, zabit a po třech dnech vstát (Mk 8,31). Tady se střetávají dva obrazy Mesiáše. Petr očekává určitou podobu mesiášského vítězství. Ježíš představuje Mesiáše, jehož cesta vede přes utrpení.

3. Válečný Mesiáš a očekávání učedníků

Tady je nutná určitá přesnost. Není možné jednoduše říci, že všichni Ježíšovi učedníci očekávali válečného Mesiáše v moderním smyslu slova. Historické židovské prostředí 1. století však skutečně obsahovalo různé mesiášské, královské a osvobozenecké představy a římská okupace byla zásadní politickou skutečností. V evangeliích se proto opakovaně objevuje napětí mezi Ježíšovým pojetím Božího království a představami jeho následovníků.

Mimořádně důležitý je například motiv sporů o prvenství mezi učedníky. V Markovi 10 Ježíš říká: οὐχ οὕτως δέ ἐστιν ἐν ὑμῖν („Tak tomu mezi vámi nebude.“) A následně definuje velikost nikoli mocí, ale službou: ὁ υἱὸς τοῦ ἀνθρώπου … ἦλθεν … διακονῆσαι („Syn člověka … přišel … sloužit.“) A právě zde se nachází jeden z klíčů Markovy christologie. Ježíšovo mesiášství není v Markovi jednoduše politickým triumfalismem. Vrcholně je interpretováno skrze utrpení a službu.

4. Kříž jako paradox Markovy christologie

Markovo evangelium směřuje k paradoxnímu vyvrcholení. Ježíš je korunován jako král – ale korunou je trnová koruna. Je označen jako král Židů – ale právě toto označení se stává součástí jeho odsouzení. A nakonec římský setník pod křížem říká: Ἀληθῶς οὗτος ὁ ἄνθρωπος υἱὸς θεοῦ ἦν. („Vpravdě tento člověk byl Syn Boží.“)

Markův příběh tedy vytváří pozoruhodný paradox: Ježíš se ukazuje jako Mesiáš právě způsobem, který odporuje očekávání triumfálního Mesiáše. To je jedna z nejcharakterističtějších vlastností Markovy christologie.

5. Matouš: Ježíš jako Mesiáš Izraele a nový Mojžíš

Matouš začíná úplně jinak. Βίβλος γενέσεως Ἰησοῦ Χριστοῦ υἱοῦ Δαυὶδ υἱοῦ Ἀβραάμ. („Kniha původu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“)

To není náhodná genealogie. Je to christologické prohlášení. Matouš okamžitě umisťuje Ježíše do dějin Izraele. Ježíš je syn Davidův, syn Abrahamův, Mesiáš, naplnění izraelského příběhu. Současná literární analýza Matouše proto oprávněně zdůrazňuje jeho vazbu na izraelské dějiny a kontinuitu s Izraelem. (DOI)

Řecká textová sonda: Matoušova christologie v originále

• Mt 1,1
  • Řecký text: Βίβλος γενέσεως Ἰησοῦ Χριστοῦ υἱοῦ Δαυὶδ υἱοῦ Ἀβραάμ.
  • Transliterace: Biblos geneseōs Iēsou Christou huiou Dauid huiou Abraam.
  • Doslovný překlad: Kniha původu/zrodu Ježíše Mesiáše, syna Davidova, syna Abrahamova.
  • Christologický význam: Matouš pevně ukotvuje Ježíše do židovské historie. Výraz geneseōs přímo odkazuje na knihu Genesis. Ježíš je naplněním slibů daných praotcům.
• Mt 16,16
  • Řecký text: Σὺ εἶ ὁ Χριστός, ὁ υἱὸς τοῦ θεοῦ τοῦ ζῶντος.
  • Transliterace: Sy ei ho Christos, ho huios tou theou tou zōntos.
  • Doslovný překlad: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.
  • Christologický význam: Oproti Markovi (8,29) Matouš text rozšiřuje. Christologie je zde explicitnější, spojuje davidovské mesiášství s ontologickým synovstvím.
• Mt 28,18
  • Řecký text: Ἐδόθη μοι πᾶσα ἐξουσία ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ γῆς.
  • Transliterace: Edothē moi pasa exousia en ouranō kai epi gēs.
  • Doslovný překlad: Byla mi dána veškerá pravomoc v nebi i na zemi.
  • Christologický význam: Tzv. Velké poslání. Matoušův Ježíš odmítá roli válečného Mesiáše. Místo lokálního politického tažení přijímá univerzální, kosmickou autoritu.

6. Matoušův Ježíš jako nový Mojžíš

Jedním z nejsilnějších matoušovských motivů je paralela s Mojžíšem. Ježíš přichází po dramatických událostech spojených s králem, prochází vodou, vystupuje na horu, vyučuje Boží lid a interpretuje Zákon. Vrcholným příkladem je Kázání na hoře. Matouš zde používá opakující se formuli: Ἠκούσατε ὅτι ἐρρέθη … ἐγὼ δὲ λέγω ὑμῖν („Slyšeli jste, že bylo řečeno … já však vám pravím.“) Ježíš zde není pouze další rabín. Matouš vytváří obraz učitele, který vystupuje s mimořádnou interpretační autoritou.

7. Matouš a otázka identity Ježíše

V Matoušovi 16 se nachází paralela k Markovi: Σὺ εἶ ὁ Χριστός, ὁ υἱὸς τοῦ θεοῦ τοῦ ζῶντος. („Ty jsi Kristus, Syn živého Boha.“) Ve srovnání s Markem je zde christologické označení rozšířeno. Matouš tedy Ježíšovu identitu formuluje explicitněji. Ježíš je zároveň: Mesiáš Izraele, Syn Davidův, Syn Boží a autoritativní interpret Zákona.

8. Matouš a problém „královského“ Mesiáše

Matouš však rovněž odmítá jednoduchou představu Ježíše jako politického osvoboditele. Velmi důležitý je závěr evangelia. Po vzkříšení Ježíš říká: ἐδόθη μοι πᾶσα ἐξουσία ἐν οὐρανῷ καὶ ἐπὶ γῆς. („Byla mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“) A přesto výsledkem není výzva k ozbrojenému povstání proti Římu. Je zde misie: πορευθέντες οὖν μαθητεύσατε πάντα τὰ ἔθνη („Jděte tedy a učte všechny národy.“) Matouš tak přetváří královskou představu: Ježíš skutečně získává univerzální autoritu, ale její realizací není vojenské povstání.

9. Lukáš: Ježíš jako prorok, zachránce a osvoboditel

Lukáš začíná opět jinak. Jeho prolog používá mimořádně charakteristický jazyk: ἔδοξεν κἀμοὶ … παρηκολουθηκότι ἄνωθεν πᾶσιν ἀκριβῶς („Rozhodl jsem se i já, když jsem všechno od počátku pečlivě prozkoumal…“) Lukáš tak vytváří dojem uspořádaného vyprávění založeného na tradici a svědectví. Jeho christologie se následně rozvíjí prostřednictvím motivů: prorockého poslání, Ducha svatého, Božího království, chudých, marginalizovaných, odpuštění, univerzální spásy. Cambridgeská syntéza charakterizuje Lukášova Ježíše jako Pána a proroka, který přináší vykoupení a výrazně zdůrazňuje chudé. (Cambridge)

Řecká textová sonda: Lukášova christologie v originále

• Lk 4,18
  • Řecký text: Πνεῦμα κυρίου ἐπ’ ἐμέ… εὐαγγελίσασθαι πτωχοῖς…
  • Transliterace: Pneuma kyriou ep‘ eme… euangelisasthai ptōchois…
  • Doslovný překlad: Duch Páně [je] nade mnou… zvěstovat dobrou zprávu chudým…
  • Christologický význam: Programový text Lukášova evangelia. Ježíš se identifikuje skrze prorockou tradici Izajáše. Mesiášství je zde úzce spjato s Duchem a sociálním/duchovním osvobozením.
• Lk 9,20
  • Řecký text: Τὸν Χριστὸν τοῦ θεοῦ.
  • Transliterace: Ton Christon tou theou.
  • Doslovný překlad: Mesiáš Boží.
  • Christologický význam: Třetí verze Petrova vyznání. Lukáš používá specifickou formulaci, která zdůrazňuje, že Ježíš je Božím pomazaným nástrojem záchrany.
• Lk 23,46
  • Řecký text: Πάτερ, εἰς χεῖράς σου παρατίθεμαι τὸ πνεῦμά μου.
  • Transliterace: Pater, eis cheiras sou paratithemai to pneuma mou.
  • Doslovný překlad: Otče, do rukou tvých odevzdávám svého ducha.
  • Christologický význam: Na rozdíl od Marka a Matouše, kde Ježíš volá z kříže výkřik opuštěnosti, Lukášův Ježíš umírá s důvěrným oslovením Pater (Otče) na rtech. Ztělesňuje dokonalou odevzdanost.

10. Nazaretská synagoga: Lukášův programový text

Lukáš 4 je pro pochopení Lukášovy christologie zásadní. Ježíš čte Izajáše: Πνεῦμα κυρίου ἐπ’ ἐμέ („Duch Páně je nade mnou.“) A pokračuje: εὐαγγελίσασθαι πτωχοῖς („zvěstovat evangelium chudým“), ἄφεσιν αἰχμαλώτοις („propuštění zajatým“), ἀνάβλεψιν τυφλοῖς („navrácení zraku slepým“). Lukáš tedy představuje Ježíšovo poslání jako osvobozující a obnovující. To je velmi odlišný důraz než například Janův dlouhý dialogický a metafyzický způsob vyjadřování.

11. Lukáš a království Boží

Lukáš současně velmi intenzivně pracuje s pojmem: βασιλεία τοῦ θεοῦ („Boží království.“) Ale ani zde nejde jednoduše o program politického povstání. V Lukášovi 17 Ježíš říká: ἡ βασιλεία τοῦ θεοῦ ἐντὸς ὑμῶν ἐστιν. Tento verš je překladatelsky a interpretačně složitý; ἐντός může být chápáno například jako „uprostřed vás“ nebo „ve vás“. Není proto metodologicky správné z jediné formulace vyvozovat kompletní teorii Ježíšova učení o Božím království. Je však zřejmé, že Lukášovo království Boží nelze redukovat na vojenský program.

12. Lukášův Ježíš a násilí

Lukáš poskytuje velmi silný materiál k otázce násilí. Když se Ježíšovi učedníci pokoušejí reagovat na zatčení násilím, Ježíš jejich jednání zastavuje. To je důležité právě pro otázku očekávání politického či vojenského Mesiáše. Ježíšovo království se zde neuskutečňuje ozbrojeným převratem. Ale pozor: To neznamená, že všechny historické židovské mesiášské představy byly jednoduše „válečné“. Přesnější formulace je: Evangelia ukazují napětí mezi očekáváním mesiášské obnovy a způsobem, kterým Ježíš svou mesiášskou identitu interpretuje.

13. Jan: Úplně jiný christologický svět

A nyní přichází největší změna. Jan nezačíná narozením. Nezačíná genealogií. Nezačíná ani Ježíšovým křtem. Začíná kosmologickou christologií: Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος („Na počátku bylo Slovo.“) A: καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος („a Slovo bylo Bůh.“) A nakonec: καὶ ὁ λόγος σὰρξ ἐγένετο („a Slovo se stalo tělem.“) Tady se dostáváme do zásadně jiného teologického jazyka. Cambridgeská syntéza proto právem charakterizuje Janova Ježíše jako Slovo existující od počátku a oslaveného Syna Otce. (Cambridge)

Řecká textová sonda: Janova christologie v originále

• Jan 1,1
  • Řecký text: Ἐν ἀρχῇ ἦν ὁ λόγος, καὶ ὁ λόγος ἦν πρὸς τὸν θεόν, καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος.
  • Transliterace: En archē ēn ho logos, kai ho logos ēn pros ton theon, kai theos ēn ho logos.
  • Doslovný překlad: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo to Slovo.
  • Christologický význam: Absolutní vrchol vysoké christologie v Novém zákoně. Slovo (Logos) není jen nástroj, sdílí přímo božskou identitu, přesto je vůči Bohu ve vztahové pozici (pros ton theon).
• Jan 8,58
  • Řecký text: Πρὶν Ἀβραὰμ γενέσθαι ἐγώ εἰμι.
  • Transliterace: Prin Abraam genesthai egō eimi.
  • Doslovný překlad: Dříve než Abraham vznikl, Já jsem.
  • Christologický význam: Zásadní výrok „Já jsem“ (egō eimi). Ježíš na sebe neaplikuje pouze preexistenci (existenci před Abrahamem), ale používá Boží jméno zjevené v Exodu 3,14.
• Jan 18,36
  • Řecký text: Ἡ βασιλεία ἡ ἐμὴ οὐκ ἔστιν ἐκ τοῦ κόσμου τούτου.
  • Transliterace: Hē basileia hē emē ouk estin ek tou kosmou toutou.
  • Doslovný překlad: Království mé není z tohoto světa.
  • Christologický význam: Definitivní odmítnutí „válečného Mesiáše“. Původ (ek) Ježíšovy autority neleží v mocenských strukturách padlého kosmu.

14. Janův Ježíš o sobě mluví jinak

Janovo evangelium obsahuje sérii tzv. ἐγώ εἰμι – „já jsem“ výroků:

• ἐγώ εἰμι ὁ ἄρτος τῆς ζωῆς („Já jsem chléb života.“)
• ἐγώ εἰμι τὸ φῶς τοῦ κόσμου („Já jsem světlo světa.“)
• ἐγώ εἰμι ἡ θύρα („Já jsem dveře.“)
• ἐγώ εἰμι ὁ ποιμὴν ὁ καλός („Já jsem dobrý pastýř.“)
• ἐγώ εἰμι ἡ ἀνάστασις καὶ ἡ ζωή („Já jsem vzkříšení a život.“) A vrcholně: πρὶν Ἀβραὰμ γενέσθαι ἐγώ εἰμι („Dříve než Abraham byl, já jsem.“) Tady už nejde pouze o mesiášskou identifikaci. Jan vytváří výrazně vyšší christologický profil.

15. Jan a Ježíšova jednota s Otcem

Jan 10:30 obsahuje jednu z nejvýraznějších formulací: ἐγὼ καὶ ὁ πατὴρ ἕν ἐσμεν („Já a Otec jsme jedno.“) Současně je však nutné číst Jana v celém jeho kontextu. Janův Ježíš také opakovaně hovoří o Otci jako o tom, který ho poslal, odevzdal mu poslání a k němuž se vrací. Janova christologie proto není jednoduše „Ježíš = Otec“. Je to komplexní vztahová christologie: Otec – Syn – poslání – Slovo – život – sláva.

16. Jan a Pilát: definitivní odmítnutí vojenského království?

Pro naše téma je mimořádně důležitý Jan 18. Pilát se ptá: Σὺ εἶ ὁ βασιλεὺς τῶν Ἰουδαίων; („Ty jsi král Židů?“) Ježíš odpovídá: Ἡ βασιλεία ἡ ἐμὴ οὐκ ἔστιν ἐκ τοῦ κόσμου τούτου. („Moje království není z tohoto světa.“) To je jeden z nejsilnějších textů pro otázku, kterou jsme si v tomto článku položili. Ježíšovo království není v Janově vyprávění prezentováno jako další ozbrojená říše soupeřící s Římem. To však neznamená, že „z tohoto světa“ znamená „zcela mimo tento svět“. Janova christologie je naopak hluboce inkarnacionistická: Slovo se stává tělem. To je důležitý paradox: Janův Kristus je současně transcendentní i tělesný, nebeský i ukřižovaný.

17. Nikodém: co skutečně říká Jan 3?

Zde je vhodné opravit jednu často používanou zkratku. Jan 3 skutečně hovoří o Božím království: ἐὰν μή τις γεννηθῇ ἄνωθεν, οὐ δύναται ἰδεῖν τὴν βασιλείαν τοῦ θεοῦ. („Nenarodí-li se někdo znovu / shůry, nemůže spatřit Boží království.“) Řecké ἄνωθεν je dvojznačné: může znamenat „znovu“, ale také „shůry“. Právě tato dvojznačnost je literárně významná. Ježíš zde nevede Nikodéma k politickému programu. Vede ho k zásadní proměně způsobu existence. Proto je přesnější říci: Jan interpretuje vstup do Božího království prostřednictvím nového narození z Ducha, nikoli prostřednictvím politického převzetí moci.

18. Čtyři evangelia tedy opravdu vytvářejí čtyři christologické portréty

Nyní můžeme jednotlivé portréty shrnout bez toho, abychom je násilně sjednocovali.

• Marek: Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, jehož mesiášství se odhaluje paradoxně skrze utrpení a kříž.
• Matouš: Ježíš je Mesiáš Izraele, Syn Davidův, nový Mojžíš a autoritativní interpret Zákona, jehož vláda se nakonec rozšiřuje na všechny národy.
• Lukáš: Ježíš je prorocký a spásný Pán, který přináší Boží království, osvobození, milosrdenství a naději zvláště marginalizovaným.
• Jan: Ježíš je Logos, který existoval u Boha, stal se tělem a zjevuje Otce, přičemž jeho identita je formulována v mnohem explicitnějším kosmologickém a metafyzickém jazyce.

To nejsou čtyři různí bohové. Ale nejsou to ani čtyři dokonale identické teologické texty. Je to čtyřnásobná interpretace Ježíše.

19. A právě zde začíná být důležitá řečtina

Čtenář českého překladu může velmi snadno přehlédnout, že evangelisté pracují s různými slovními a syntaktickými prostředky. Například: Χριστός (Christos – Mesiáš/Kristus), υἱὸς θεοῦ (Syn Boží), υἱὸς τοῦ ἀνθρώπου (Syn člověka), κύριος (Pán), σωτήρ (Spasitel), λόγος (Slovo), βασιλεία τοῦ θεοῦ (Boží království), ζωή (život), φῶς (světlo), δόξα (sláva), πνεῦμα (duch).

U Jana například získává ζωή – život – mimořádně silný christologický význam. U Marka je mnohem výraznější dramatická cesta Ježíše k utrpení. U Matouše se výrazně uplatňuje jazyk naplnění Písma. U Lukáše se opakovaně propojují Duch, prorocké poslání, milosrdenství a spása. Takové rozdíly nejsou jen otázkou překladu. Jsou součástí samotné literární a teologické konstrukce evangelií.

20. Co tedy s paralelními místy?

Paralely bychom neměli používat pouze k dokazování toho, že „Bible si neodporuje“. To je příliš jednoduchý přístup. Mnohem produktivnější otázka zní: Co evangelista s tradicí udělal? Vezměme například Petrovo vyznání. Marek 8:29: Σὺ εἶ ὁ Χριστός. Matouš 16:16: Σὺ εἶ ὁ Χριστός, ὁ υἱὸς τοῦ θεοῦ τοῦ ζῶντος. Lukáš 9:20: Τὸν Χριστὸν τοῦ θεοῦ. Tři evangelia pracují se stejnou tradicí. Ale každý ji formuluje trochu jinak. A právě tato malá odlišnost je předmětem biblického studia. Ne něco, co musíme automaticky odstranit harmonizací.

21. Nejdůležitější rozdíl: evangelia nejsou moderní stenografické záznamy

To je pro studenta Bible zásadní. Evangelisté nejsou moderní novináři, kteří by každý zaznamenali stejnou událost s přesností policejního protokolu. Jsou to autoři, kteří: vybírají materiál, uspořádávají jej, interpretují jej, zdůrazňují určité motivy, propojují události s Písmem, vytvářejí literární kompozici. Proto může stejná tradice získat u různých evangelistů odlišné teologické zabarvení. A právě to je důvod, proč má smysl číst každé evangelium nejprve samostatně.

22. Co na tom viděla raná církev?

Zajímavé je, že ranní křesťanští autoři tento problém nevyřešili tak, že by evangelia jednoduše slili do jediného textu. Irenej ve 2. století brání právě čtyřnásobné evangelium. Jeho slavná formulace zní: „Čtyřnásobné je evangelium a jeden je Duch.“ Jeho teologická interpretace sice používá symboliku čtyř bytostí z Ezechiela a Zjevení, ale historicky je důležité především to, že čtyři evangelia byla chápána jako čtyři legitimní formy jednoho evangelijního svědectví. (Křesťanská klasická eterální knihovna)

Pravoslavná tradice tento princip zachovala velmi výrazně. Pravoslavná církev dokonce v liturgickém prostoru zvláštním způsobem zdůrazňuje čtyř evangelijní korpus: evangelium je trvale přítomné na oltáři a čtyři evangelia jsou chápána jako centrum života církve. (Pravoslavná církev v Americe) To je důležité i pro západního čtenáře, protože ukazuje, že pravoslavná tradice nevnímá rozdílnost čtyř evangelií jako problém, který je třeba odstranit. Naopak: jejich čtyřnásobnost je součástí samotné tradice.

23. A Bible skutečně „nespadla z nebe“

Tady se vracíme k širšímu tématu našeho připravovaného článku. Čtyř evangelijní kánon nebyl hotovou knihou, která by jednoho dne jednoduše přistála na stole. Ve 2. století již máme čtyř evangelijní strukturu výrazně doloženou. Irenej ji hájí. Eusebius ve 4. století ještě stále rozlišuje mezi různými stupni přijetí novozákonních spisů. Ve své Církevní historii například píše, že mezi uznávané spisy patří čtyři evangelia, Skutky, Pavlovy listy, 1. Janův a 1. Petrův list. U Zjevení však dodává významnou výhradu: „pokud se to skutečně zdá vhodné“ a uvádí, že někteří je odmítají, zatímco jiní je řadí mezi uznávané knihy. (Nové Dobrodružství)

To je mimořádně důležité svědectví. Eusebius nepopisuje novozákonní kánon jako absolutně bezproblémovou samozřejmost. Naopak rozlišuje mezi: uznávanými knihami, spornými knihami, odmítanými či pseudonymními díly. A jeho klasifikace ukazuje, že hranice kánonu byly stále předmětem historického procesu. (Cambridge)

24. Zjevení Janovo jako příklad dlouhého zápasu

Zvláště zajímavé je Zjevení. Dnes je pro mnoho křesťanů prostě „poslední knihou Bible“. Historicky však jeho postavení nebylo vždy stejně stabilní. Eusebius jej řadí mezi knihy, jejichž přijetí je problematické. Pozdější tradice jej nakonec přijala, ale v některých východních tradicích zůstával jeho liturgický a interpretační status odlišný. To znamená, že student Bible by měl rozlišovat mezi: „dnes je to součást mé Bible“ a „vždy a všude to bylo přijímáno stejným způsobem“. Historicky to prostě není totéž.

25. Athanasius a seznam 27 knih

Významným bodem vývoje je Athanasiův 39. velikonoční list z roku 367. Zde nacházíme seznam 27 knih Nového zákona odpovídající dnešnímu běžnému protestantskému a katolickému novozákonnímu kánonu: čtyři evangelia, Skutky, sedm katolických listů, čtrnáct Pavlových listů a Zjevení. (pillbuys.com) Ale i zde je důležité chápat chronologii. Athanasius nevytvořil křesťanskou Bibli z ničeho. Přišel po několika staletích používání, kopírování, přijímání, odmítání a diskutování různých textů. Stejně tak není historicky přesné tvrdit, že Konstantin jednoduše „sestavil Bibli“.

26. Konstantin a Eusebius: co skutečně víme?

Tady je potřeba být obzvlášť přesný. Máme velmi důležité svědectví, že Konstantin požádal Eusebia o přípravu padesáti opisů posvátných Písem pro potřeby nových církevních institucí v Konstantinopoli. Ale: nemáme zachovaný exemplář, u něhož bychom mohli bezpečně říci: toto je jeden z Konstantinových padesáti exemplářů. Proto nemůžeme vědecky rekonstruovat jejich přesné složení pouze z existence této objednávky. A ještě důležitější: nemáme přímý dokument dokazující, že Konstantin osobně rozhodoval, které jednotlivé knihy mají být do těchto exemplářů zařazeny. To je přesně místo, kde je nutné oddělit historický fakt od hypotézy. Můžeme doložit Konstantinovu objednávku. Nemůžeme z ní automaticky udělat důkaz Konstantinovy osobní redakční kontroly kánonu. To je rozdíl mezi historickou rekonstrukcí a spekulací.

27. Bible tedy není pouze „kniha“, ale také dějiny čtení

To je možná nejdůležitější pedagogický závěr celého článku. Když dnes otevřeme Bibli, držíme v ruce výsledek dlouhého procesu: vznik textů → jejich opisování → jejich používání komunitami → citování autorů → spory o autoritu → vznik sbírek → rukopisné tradice → kánon → překlady → další interpretace. A tento proces neskončil ve 4. století. Pokračuje dodnes. Moderní textová kritika například ukazuje, že samotné rukopisné předávání evangelií vedlo k harmonizačním změnám. Studie řeckých rukopisů synoptických evangelií dokládají, že opisovači někdy upravovali text tak, aby se více podobal paralelnímu evangeliu. (ecommons.luc.edu) To znamená: ani po vytvoření kánonu nebyla práce s biblickým textem ukončena.

28. A právě zde začíná práce 21. století Moderní biblická věda nemá za úkol Bibli „zničit“. Má ji číst přesněji.

• Textová kritika se ptá: Co skutečně stojí v nejstarší dostupné podobě textu?
• Literární kritika se ptá: Jak autor text vystavěl?
• Redakční kritika se ptá: Jak autor upravil své zdroje?
• Historická kritika se ptá: Jaký historický kontext mohl text vytvořit?
• Lingvistika se ptá: Co znamenají použitá řecká slova v jejich dobovém kontextu?
• A narativní kritika se ptá: Jakým způsobem samotný příběh vytváří obraz Ježíše? To nejsou útoky na Bibli. Jsou to nástroje, které nám umožňují Bibli skutečně číst.

29. Čtyři evangelia nejsou problém, který musíme odstranit

Možná je právě zde největší pedagogická hodnota čtyř evangelijního kánonu. Čtenář nemusí pokaždé začínat otázkou: „Jak vysvětlím, aby všechny čtyři texty říkaly přesně totéž?“ Může začít otázkou: „Co se mi snaží říct každý evangelista?“ A teprve potom: „Jak spolu tyto výpovědi souvisejí?“ To je zásadní změna způsobu čtení.

30. Co si z jednotlivých evangelií odnášejí křesťanští teologové?

Není náhodou, že různí teologové v různých obdobích nacházeli zvláštní hodnotu v různých evangeliích. Irenej například využívá Jana velmi výrazně ve své polemice s gnostickými a dalšími proudy, protože Janův Prolog a jeho vysoká christologie umožňovaly argumentovat pro kontinuitu mezi Ježíšem a věčným Logem. (Křesťanská klasická eterální knihovna) Matouš se stal mimořádně důležitým pro křesťanskou etiku díky Kázání na hoře. Marek fascinoval svou dramatičností, stručností a paradoxem ukřižovaného Mesiáše. Lukáš získal mimořádnou důležitost díky tématům milosrdenství, chudých, žen, outsiderů a univerzálního charakteru spásy. A Jan se stal jedním z hlavních základů pozdější křesťanské dogmatické christologie. To ale není důvod jedno evangelium zvýhodnit. Naopak. Je to důvod číst všechna čtyři.

31. Pravoslavný pohled: čtyři evangelia jako jeden Kristus ve čtyřech svědectvích

Pravoslavná tradice je v tomto ohledu velmi zajímavá. Pravoslavná církevní tradice čtyři evangelia neodstraňuje harmonizací, ale chápe je jako společné svědectví o Kristu. Oficiální katechetický výklad Orthodox Church in America zdůrazňuje, že synoptická evangelia mají společnou základní strukturu, ale současně každé zachovává svůj vlastní styl a formu. Evangelia jsou společně chápána jako centrum života církve. (Pravoslavná církev v Americe) To je důležitý korektiv vůči představě, že rozdíly mezi evangelii automaticky znamenají jejich vzájemnou neslučitelnost. Nemusí. Mohou znamenat: více perspektiv na jednu tradici.

32. Co nám tedy evangelia skutečně říkají o „válečném Mesiáši“?

Tady bych byl v článku velmi opatrný, protože právě zde se snadno z dobré otázky stane nepřesné tvrzení. Můžeme říci: Ježíš působí v prostředí římské okupace. Pojem Mesiáš měl v judaismu více vrstev a neměl jediný univerzální význam. Evangelia ukazují, že učedníci měli problémy pochopit Ježíšovo pojetí mesiášství. Ježíš opakovaně spojuje své mesiášství s utrpením. Evangelia neukazují Ježíšovu misi jako ozbrojené povstání proti Římu. V okamžiku zatčení odmítá násilnou reakci svých učedníků. Jan explicitně odlišuje Ježíšovo království od politických království tohoto světa. Ale zároveň bychom neměli tvrdit, že všichni učedníci měli identickou představu „válečného Mesiáše“. Historicky přesnější je mluvit o napětí mezi různými představami mesiášské obnovy Izraele a Ježíšovou reinterpretací mesiášství.

33. A nyní to nejdůležitější: deset otázek pro studenta Bible

Tyto otázky nejsou testem správné odpovědi. Mají čtenáře přimět, aby vzal Bibli do ruky a skutečně porovnával texty.

1. Kým je Ježíš podle samotného evangelia?
2. Jak Ježíš sám mluví o své identitě? (Kolikrát používá titul: Syn člověka, Mesiáš, Syn Boží, Pán, Slovo?)
3. Jak evangelium chápe Boží království? (Je politické, duchovní, budoucí, přítomné, společenské, eschatologické?)
4. Co očekávají Ježíšovi učedníci?
5. Jak každé evangelium zachází s násilím? (Porovnejte Mk 10, Mk 14, Mt 5, Mt 26, Lk 22, Jan 18.)
6. Jaký je vztah Ježíše k Mojžíšovi a Zákonu?
7. Jak se mění christologický jazyk mezi synoptiky a Janem? (Porovnejte Mk 8,29, Mt 16,16, Lk 9,20 s Jan 1,1 a Jan 8,58.)
8. Co dělá evangelista se stejnou událostí? (Najděte paralelní příběh, ptejte se: „Co každý autor změnil?“)
9. Které evangelium nejvíce odpovídá obrazu Ježíše, který jste měli před jeho přečtením?
10. Kdybyste směli číst pouze jedno evangelium, jakého Ježíše byste poznali? (A co by vám chybělo?)

Závěr: Bible začíná být zajímavá právě ve chvíli, kdy ji přestaneme číst povrchně

Číst Bibli kriticky neznamená Bibli nenávidět. A číst ji nekriticky neznamená Bibli milovat. Skutečné studium začíná někde mezi těmito dvěma extrémy. Když čtenář dovolí textu, aby ho překvapil. Když přijme, že Marek nemusí znít jako Jan. Že Matouš nemusí klást stejné důrazy jako Lukáš. Že evangelisté mohou stejnou tradici zpracovat odlišně. A že tyto rozdíly nejsou překážkou studia. Jsou jeho předmětem.

Čtyři evangelia nám nedávají čtyři jednoduché kopie Ježíše. Dávají nám čtyři literární a teologické perspektivy. Marek nás vede ke kříži. Matouš k Izraeli, Zákonu a mesiášskému království. Lukáš k Božímu milosrdenství, Duchu a osvobození. Jan k Logu, životu, světlu a vztahu Syna s Otcem.

A právě proto má smysl přečíst je každé zvlášť, od začátku do konce. Nejdříve Marka. Potom Matouše. Potom Lukáše. Potom Jana. A teprve potom se pokusit vytvořit vlastní syntézu. Protože jestli existuje jedna věc, kterou by si měl odnést každý vážný student Bible, pak je to tato: Nejdříve zjistěte, co text skutečně říká. Teprve potom rozhodujte, co znamená.

A ještě jedna věc je důležitá. Historie vzniku biblického kánonu ukazuje, že ani ranní křesťané nepřistupovali ke všem textům stejně. Eusebius ve 4. století stále rozlišoval mezi uznávanými, spornými a odmítanými spisy a u Zjevení výslovně zaznamenával rozdílné postoje. (Nové Dobrodružství) To znamená, že kritické čtení Bible není vynálezem 21. století. Je pokračováním velmi staré křesťanské práce s textem. A právě proto není úkolem dnešního čtenáře pouze Bibli zdědit. Jeho úkolem je také naučit se ji číst.

Použité a doporučené prameny

• Primární prameny
  • Athanasius of Alexandria. (367). Festal Letter 39. (pillbuys.com)
  • Eusebius of Caesarea. (c. 325–330). Ecclesiastical History, III.25. (Nové Dobrodružství)
  • Irenaeus of Lyons. (c. 180). Against Heresies, III.11. (Křesťanská klasická eterální knihovna)
  • The Greek New Testament. (2012). Nestle-Aland Novum Testamentum Graece (28th ed.). Deutsche Bibelgesellschaft.
• Moderní odborná literatura
  • Gathercole, S. J. (2015). The Christ of the canonical Gospels and the Christs of the apocryphal Gospels. In F. A. Murphy & T. C. Oden (Eds.), The Oxford handbook of Christology. Oxford University Press. (OUP Academic)
  • Meldrum, B. (2025). Who do you say that I am? Christology in the Synoptic Gospels. Religions, 16(2), 170. (DOI)
  • Riches, J., Telford, W. R., & Tuckett, C. M. (2001). The Synoptic Gospels. Sheffield Academic Press. (Biblia)
  • Hannah, D. (2008). The four-Gospel ‚canon‘ in the Epistula Apostolorum. Journal of Theological Studies, 59(2), 598–633. (ResearchGate)
  • Pardee, C. (2016). Scribal harmonization in Greek manuscripts of the Synoptic Gospels from the second to the fifth century [Doctoral dissertation, Loyola University Chicago]. (ecommons.luc.edu)
  • Resch, J. (2009). The fittingness and harmony of Scripture: Toward an Irenaean hermeneutic. The Heythrop Journal. (Wiley Online Library)
  • Katecheze a liturgie. Orthodox Church in America. (Pravoslavná církev v Americe)
  • The Synoptic Problem and Canonization. (Cambridge)