Co skutečně říkají prameny z Nag Hammádí o Neviditelném Duchu, Barbeló, Sétovi, Kristu a cestě člověka ke světlu

O Sethiánství lze napsat mnoho. Lze je definovat, systematizovat, zařadit do dějin gnosticismu a vysvětlovat pomocí moderních teorií. Tento článek však volí jiný postup. Jeho otázka je jednodušší a zároveň náročnější: Co skutečně říkají samotné texty?

Základem je zde kontrolní verze Codexu Nag Hammádí – gnostické studium, zejména texty, v nichž se objevují postavy a motivy spojené se Sétem, Barbeló, Neviditelným Duchem, Autogenem, Archonty, Sétovým pokolením a cestou poznání. Samotný soubor zároveň upozorňuje, že hranaté závorky označují rekonstruovaná místa tam, kde je původní text poškozen nebo nedochován. Proto je nutné číst tyto pasáže s vědomím, že ne všechna slova mají stejný stupeň textové jistoty.

Hned na začátku je také nutné říci něco důležitého. Texty, které zde budeme číst vedle sebe, nejsou jednou knihou a nemluví jedním hlasem. Janův apokryfon rozvíjí rozsáhlou kosmologii. Evangelium Egypťanů staví do středu Velkého Neviditelného Ducha, Barbeló, Autogena a Séta. Zjevení Adamovo vypráví o ztrátě prvního poznání a o Sétovi jako příslušníku „velkého pokolení“. Tři stély Sethovy mají hymnický a liturgický charakter. Zostrianos, Marsanes, Allogenés a Trimorfní Protennoia otevírají další podoby cesty k transcendentní skutečnosti. V samotném kodexu se tyto texty skutečně nacházejí vedle sebe, ale jejich literární forma i důraz se liší.

Cílem proto není vytvořit uměle dokonale jednotný systém. Pokud budou texty mluvit shodně, jejich shodu zaznamenáme. Pokud se budou lišit, ponecháme rozdíl.

Na počátku není svět, ale Neviditelný Duch

Jedna z nejvýraznějších věcí, která se při čtení těchto textů opakuje, je skutečnost, že skutečný počátek neleží ve stvořeném světě.

Janův apokryfon představuje Velkého Neviditelného Ducha jako toho, který je první, dokonalý a stojí nad vším, co má podobu. Nemá tvar ani viditelnou formu; text jej označuje jako světlo, které není vidět fyzickým způsobem. Teprve z této transcendentní skutečnosti vychází první myšlenka, Matka – Barbeló.

Evangelium Egypťanů používá ještě rozsáhlejší řetězec označení. Hovoří o „Velkém Neviditelném Duchu“, o Otci, jehož jméno nelze vyslovit, o světle světla, světle ticha, světle prozřetelnosti, neporušitelnosti a nekonečném světle. Tento text zároveň spojuje nejvyšší skutečnost s tichem.

Už zde je tedy patrný první společný motiv: nejvyšší skutečnost není totožná s viditelným kosmem. Svět, který člověk běžně poznává smysly, není v těchto textech počátkem všeho. Před ním stojí skutečnost, která je neviditelná, nepojmenovatelná a v některých pasážích přímo spojená s tichem.

To je důležité i pro další čtení. Když později texty mluví o stvořitelích, archontech nebo vládcích světa, nelze je automaticky ztotožnit s touto nejvyšší transcendentní skutečností. Už samotné texty mezi těmito úrovněmi vytvářejí zásadní rozdíl.

Barbeló: první myšlenka a Prozřetelnost

Z Neviditelného Ducha se v Janově apokryfonu rozvíjí Barbeló. V jednom z dochovaných podání je spojena s Prozřetelností, Myšlenkou, Předznalostí, Neporušitelností, Věčným životem a Pravdou. Text tento celek označuje jako pětici aeonů a současně jej spojuje s prvním Člověkem, obrazem Neviditelného Ducha.

Důležité je, že Barbeló zde není pouze jedním jménem mezi mnoha jinými. Stojí v samém počátku rozvíjení božského světa. Text ji označuje jako první mocnost a spojuje ji s prvotní Myšlenkou.

Evangelium Egypťanů ji popisuje jako „panenskou Barbeló“, neviditelnou, nevýslovnou a nepojmenovanou Matku. Vedle Otce a Syna tvoří jednu z rozhodujících struktur vyššího světa.

Nemusíme proto říkat, co Barbeló „musí znamenat“ podle nějakého pozdějšího systému. Samotné texty nám říkají dost: je spojena s první Myšlenkou, Prozřetelností, mateřstvím, světlem a vznikem dalších božských skutečností.

Autogenés a Kristus

Další krok v kosmologii přináší vznik světla. Janův apokryfon popisuje, že z pohledu Neviditelného Ducha do Barbeló vzniká „jiskra světla“. Tato bytost je označena jako Jednorozený a jako božský Sám-zplozený – Autogenés, prvorozený syn, který vychází z čistého světla.

Text dále říká, že Autogenés přijímá pomazání, rozum a vztahuje se k Logu. V jednom místě je tento vztah formulován přímo: „z toho vzešel Kristus, božský Autogenés“.

Jiná pasáž téhož materiálu říká ještě otevřeněji, že „božský Autogenés, Kristus“ oslavuje Neviditelného Ducha a je ustanoven nad všemi věcmi. Je mu dána moc a pravda.

Z hlediska samotného textu tedy nelze Krista jednoduše vložit až na konec dějin jako postavu, která vstupuje do již existujícího světa. V této kosmologické vrstvě je Kristus spojen přímo s Autogenem a s vyšším světem, který předchází vzniku nižšího kosmu.

To je jeden z bodů, kde samotné texty vytvářejí obraz, který je třeba brát vážně v jeho vlastní logice: Kristus patří do kosmologie ještě před příběhem archontského světa.

Čtyři světla a místo Séta v kosmickém řádu

Po Autogenovi následuje struktura čtyř světel. Text uvádí Harmozela, Oroiaela, Daveithaie a Eleletha. Ke každému jsou připojeny další aeony a vlastnosti: Milost, Pravda, Tvar; Předznalost, Vnímání, Paměť; Porozumění, Láska, Podoba; Dokonalost, Mír a Moudrost.

A právě zde se objevuje jeden z nejdůležitějších údajů pro pochopení Séta.

Text nejprve hovoří o dokonalém Člověku, Pigera-Adamovi, který je ustanoven vedle prvního světla. Potom říká, že jeho „Dítě Seta“ bylo ustanoveno nad druhým Aeonem vedle druhého světla Oroiaela. Ve třetím aeonu je pak ustanoveno „semeno Seta“.

To znamená, že v tomto textovém modelu Sét nevystupuje pouze jako pozemský syn Adama. Má své místo také v nadsvětské struktuře.

A právě zde začíná být zřejmé, proč nelze Sethiánské texty číst pouze jako alternativní převyprávění knihy Genesis. Sétův příběh přesahuje obyčejnou genealogii.

Sét jako syn živého ticha

Tento motiv je ještě výraznější v Evangeliu Egypťanů.

Po popisu Otce, Matky, Syna, Barbeló a Autogena text prohlašuje, že „z nich vyšel i Seth, jako syn živého ticha“, který je ve Velkém Neviditelném Duchu, v tichu a v neporušitelném Otci.

Tato věta patří k nejvýraznějším výpovědím celého Sethiánského materiálu.

V biblickém příběhu je Sét synem Adama a Evy. V tomto textu však jeho původ dostává další, kosmickou dimenzi. Text jej spojuje s „živým tichem“, Velkým Neviditelným Duchem a neporušitelným Otcem.

Nemusíme tuto skutečnost násilně převádět do moderního pojmového systému. Stačí konstatovat, co text říká: Sét je zde zasazen do samotné struktury vyššího božského světa.

A to zároveň ukazuje, že obraz Séta není ve všech pramenech rozvíjen stejným způsobem. Zatímco Evangelium Egypťanů mluví kosmologickým jazykem, Zjevení Adamovo nás zavádí do příběhu Adama, Evy a ztraceného poznání.

Adam, Eva a ztráta prvního poznání

Zjevení Adamovo začíná Adamovým vyprávěním adresovaným jeho synu Sétovi. Adam vzpomíná na dobu, kdy žil s Evou ve slávě, kterou poznali v aeonu, z něhož vzešli. Eva jej učila poznání věčného Boha. Oba byli podle textu vyšší než bůh, který je stvořil, a než mocnosti, které s ním souvisely.

Potom však přichází zásadní změna. Sláva v jejich srdcích pohasne a „odejde od nich první poznání“. Adam a Eva jsou zahnáni do „stínu smrti“ a jejich poznání se omezuje na věci smrtelné.

Tady se lidský problém nepopisuje především jazykem právní viny.

Text mluví o ztrátě poznání.

Člověk něco znal.

Potom na to zapomněl.

A následkem tohoto zapomenutí se ocitl v temnějším stavu existence.

Tento motiv se později vrací v dalších textech v podobě probuzení, rozpomnění a návratu.

„Vstaň ze spánku smrti“

Adam potom vypráví o vidění tří mužů. Jejich podoby nezná a výslovně říká, že nepocházejí z mocností boha, který stvořil Adama a Evu.

Jejich poselství zní:

„Adame, vstaň ze spánku smrti a vzpomeň si na ně…“

V jediném výroku se zde spojují tři základní motivy: spánek, smrt a vzpomínka.

Smrt zde není pouze biologickým koncem. Člověk může být ve „spánku smrti“ již během života. A cestou ven je rozpomnění.

Bezprostředně poté se Adamovi narodí Sét. Adam říká, že viděl, že Sét „pochází z onoho velkého pokolení“.

Tím se dostáváme k jednomu z ústředních pojmů Sethiánského materiálu: velké pokolení, Sétovo semeno a neporušený rod.

Velké pokolení: rod podle původu, nebo rod podle poznání?

Právě zde se musíme vyhnout příliš rychlému závěru. Zjevení Adamovo používá výraz „velké pokolení“. Janův apokryfon mluví o Sétovi a jeho semeni v rámci kosmického uspořádání. Tři stély Sethovy hovoří o „neporušeném rodu“.

Tyto formulace spolu zjevně souvisejí, ale nejsou totožné.

Tři stély Sethovy se představují jako zjevení a hymnická chvála, kterou Sét zapsal pro ty, kdo patří k jeho neporušenému rodu. Sét zde zároveň říká, že dosáhl dokonalého poznání a vstoupil do světla skrze moc Velkého Neviditelného Ducha.

Tady je tedy příslušnost k Sétovu rodu spojena nejen se jménem nebo genealogickým původem, ale také s přístupem k poznání.

A právě tento motiv pokračuje ve struktuře tří stél.

První stéla je chválou Autogena a čtyř světel. Druhá je chválou Barbeló. Třetí je chválou Velkého Neviditelného Ducha. Text popisuje cestu, na níž slova nakonec ustávají a člověk dosahuje ticha, úžasu a konečného odpočinku.

Tento pohyb je pozoruhodný.

Cesta nezačíná přímo u nejvyššího principu. Vede přes jednotlivé stupně božského světa. Autogenés, čtyři světla, Barbeló – a nakonec to, co stojí nad jmény a formami.

V závěru Tří stél Sét říká, že kdo tato slova čte s porozuměním a uskutečňuje je prostřednictvím vnitřní modlitby, osvobozuje se z pout archontů a vystupuje do nehasnoucího světla Pleromy.

Zde se tedy Sétovo dědictví představuje jako cesta poznání a vzestupu.

Sophia, Archonti a vznik člověka

Když se však vrátíme k Janovu apokryfonu, ocitáme se opět v jiném typu vyprávění. Zde se kosmologie propojuje s příběhem vzniku nižšího světa.

Jeden z nejvýraznějších momentů přichází tehdy, když Archonti spatří obraz vyššího Člověka. Jaldabaóth potom říká svým mocnostem:

„Pojďte, stvořme člověka podle obrazu a podle naší podoby.“

Archonti tedy vytvářejí Adama podle obrazu, který jim byl zjeven. Jenže jejich stvoření zůstává bez života. Text říká, že bytost ležela nehybně, protože mocnosti nebyly schopny ji probudit a neměly sílu vdechnout do ní duši.

Potom přichází zásah vyšší moci. Moudrost – Sophia – se snaží získat zpět moc světla a Jaldabaóthovi je nakonec doporučeno, aby do stvoření vdechl něco ze svého ducha. Text přitom výslovně říká, že tento duch je mocí jeho matky.

Výsledkem je zásadní paradox.

Archonti vytvořili člověka.

Ale síla, která mu umožnila povstat, není pouze jejich vlastní.

Člověk se tak v těchto textech nachází mezi dvěma skutečnostmi. Je spojen s hmotným světem a s činností archontů, ale zároveň v něm působí moc, která pochází z vyššího řádu.

Právě proto se otázka člověka nestává pouze otázkou toho, z čeho je vytvořeno jeho tělo, ale především otázkou, jaký je skutečný původ jeho života a poznání.

Jaldabaóth a problém nevědomé moci

Jaldabaóth je v této kosmologii jednou z nejdůležitějších postav. Ne proto, že by představoval nejvyšší moc, ale právě naopak: jeho problémem je, že nezná skutečnost, která jej přesahuje.

Když zazní hlas z vyššího světa, Jaldabaóth jej slyší, ale nezná jeho původ. Domnívá se, že jde o hlas jeho matky.

To je charakteristický motiv.

Archont má moc.

Archont vytváří.

Archont vládne určité oblasti.

Ale nezná celý řád skutečnosti.

A právě proto se problém Archontické vlády v těchto textech neomezuje na jednoduché označení „zlo“. Je to také problém omezeného poznání. Moc, která nezná svůj vlastní původ, nemůže člověku zprostředkovat plnost pravdy o jeho původu.

Člověk jako bytost, která se musí probudit

Tento motiv nás vrací zpět ke Zjevení Adamovu. Adam a Eva ztratili první poznání. Adam je vyzván, aby se probudil ze spánku smrti. Sét je spojen s velkým pokolením.

Ve Třech stélách Sét dosahuje dokonalého poznání a vstupuje do světla.

A Zostrianos začíná téměř stejnou existenciální otázkou, ovšem vyslovenou jiným jazykem:

„Kdo je Bůh? Kdo je člověk? Odkud přicházíme a kam se vracíme?“

To nejsou vedlejší otázky. V podstatě shrnují celou cestu.

Kdo je Bůh?

Kdo je člověk?

Odkud pochází?

A kam se vrací?

Zostrianos poté prochází jednotlivými oblastmi. Setkává se s archontskými sférami, očistnými křty, Autogenem a čtyřmi světly. Nakonec je pozvednut k Barbeló a do ticha Neviditelného Ducha.

A tam dochází k poznání, které lze označit za jeden z nejvýraznějších výroků celého článku:

„Poznal jsem, že jsem součástí tohoto světla, a že se tam po odložení těla vrátím.“

Tady se znovu vrací stejná struktura, kterou jsme viděli už u Adama.

Zapomenutí.

Hledání.

Poznání.

Rozpomnění na původ.

Návrat.

Cesta nevede skrze zničení těla

Zostrianos však obsahuje ještě jednu mimořádně důležitou pasáž.

Na počátku svého příběhu Zostrianos touží uniknout poutům světa natolik, že se rozhodne ukončit život mečem. V tom okamžiku však zasáhne posel světla a zastaví jej.

Jeho odpověď je jednoznačná:

„Tvá cesta nevede skrze zničení těla, ale skrze poznání.“

To je důležité pro samotné čtení Sethiánského materiálu.

Ano, texty často popisují hmotný svět jako místo zapomenutí, omezení a vlády archontů. Ano, vzestup znamená překročení těchto pout. Ale alespoň v tomto textu není řešením násilné odmítnutí života.

Cesta je gnóze.

Poznání.

Zostrianos pak pokračuje ve výstupu a Archonti se jej ptají:

„Kdo jsi a odkud přicházíš do našeho království?“

Tato otázka má zásadní význam. Celá cesta se nakonec vrací k témuž problému.

Zná člověk, kdo je?

Zná, odkud pochází?

Poznání božského původu

Podobný motiv se objevuje také v Allogenovi. Příchozí posel světla vyzývá Allogena, aby otevřel oči a spatřil to, co je skryto před Archonty. Allogenés prochází jednotlivými sférami a text říká, že mocnosti nemají sílu zadržet toho, „kdo poznal svůj božský původ“.

Později přichází k Barbeló a je mu dáno poznat tajemství Neviditelného Ducha a jeho tří mocí: existence, života a blaženosti.

Ať už se jednotlivé texty liší v názvech, počtech aeonů nebo způsobu popisu vyšší skutečnosti, opakuje se zde jeden motiv: Archontická moc nemá poslední slovo nad tím, kdo poznal svůj skutečný původ.

Tento motiv je přítomen v Zjevení Adamově, v Zostrianovi, v Třech stélách i v Allogenovi.

To už není jednotlivý obraz jednoho spisu. To je skutečně opakující se textový vzorec.

Marsanes a otázka, zda je konec jen návratem jednotlivce

Marsanes přináší další důležitou nuanci. Text popisuje jednotlivé pečeti a stupně poznání: samo zrozené bytosti, Barbeló, Neviditelného Ducha a nakonec Mlčícího, prvotní Propast, kterou poznávají ti, kdo dosáhli úplného sjednocení.

Pak však Marsanes vyslovuje otázku, která je překvapivá:

„Je tento stínový svět vůbec hoden záchrany?“

A následuje odpověď, že „veškerá poskvrna bude očištěna a božské jiskry zachráněny“.

Tento motiv není totožný s prostým obrazem útěku jednotlivce ze světa.

Zatímco některé texty kladou důraz na individuální výstup duše, zde se objevuje formulace, která směřuje k očištění a záchraně božských jisker.

Právě tady je nutné zachovat pramennou opatrnost. Neměli bychom z jediné pasáže automaticky vytvářet univerzální nauku všech Sethiánských textů. Můžeme však říci, že v našem korpusu se objevuje i tento motiv, a nelze jej ignorovat jen proto, že by nezapadal do jednoduché představy o gnosticismu jako pouhém útěku ze světa.

Tři stély: cesta vzhůru, která končí tichem

Vrátíme-li se nyní k Třem stélám Sethovým, jejich struktura se začíná jevit jako soustředěné vyjádření celé duchovní cesty.

První stéla směřuje k Autogenovi a čtyřem světelným mocnostem.

Druhá k Barbeló.

Třetí k Velkému Neviditelnému Duchu.

Na posledním stupni už text nezdůrazňuje další jméno nebo další kosmickou funkci. Naopak říká, že Neviditelný Duch je nad všemi jmény, formami a myšlenkovým uchopením. Slova zde utichají.

To je podstatný moment.

Gnóze v těchto textech neznamená pouze hromadění tajných informací.

Na nejvyšším stupni vede k hranici, kde jazyk přestává stačit.

Člověk poznává – a nakonec se dostává ke skutečnosti, která je nad běžným pojmovým poznáním.

Právě proto je v těchto textech tak významné ticho.

Neviditelný Duch není jen „další bytostí“ v dlouhém seznamu nebeských postav. Je tím, před čím se samotná řeč zastavuje.

Strom poznání: neposlušnost, nebo probuzení?

Jedním z míst, kde se Sethiánské texty nejzřetelněji odlišují od běžného čtení biblického příběhu, je motiv stromu poznání.

V Janově apokryfonu je Epinoia spojena přímo se stromem poznání. Text říká, že se objevila, aby Adama a Evu poučila a probudila z hloubky spánku. Skrze ni okusili dokonalé poznání a jejich myšlení bylo probuzeno jako světlem.

V jiné pasáži téže redakční vrstvy je Sophia posledním Aeonem, který jedná bez páru a bez souhlasu Otce; z jejího stínu vychází Jaldabaóth. Adam je vytvořen z hlíny, zůstává nehybný, dokud nepřijme duchovní moc, a po ochutnání stromu poznání se Adamovi a Evě otevírají oči a poznávají pravdu.

Z hlediska samotného textu je tedy strom poznání spojen s probuzením.

To neznamená, že všechny gnostické texty musí vykládat biblický příběh úplně stejně. Znamená to pouze, že v tomto konkrétním prameni není poznání představeno jako problém, z něhož člověk musí být zachráněn. Naopak je součástí jeho probuzení.

A tím se opět vracíme k hlavnímu motivu.

Člověk je v nevědomosti.

Přichází světlo.

Mysl se probouzí.

A člověk začíná poznávat.

Kdo jsi a odkud přicházíš?

Motiv otázky po původu se neobjevuje pouze v Zostrianově cestě.

V závěrečných pasážích Janova apokryfonu se duše po opuštění těla setkává s Archonty. Ti se ji pokoušejí zastavit a ptají se:

„Kdo jsi a odkud přicházíš?“

Duše odpovídá, že je „z vyššího světla“ a „z neporušitelného rodu“. Archonti pak ustupují a duše pokračuje ke klidu. Naproti tomu ten, kdo pravdu nepoznal a zůstává připoután k hmotě a osudu, se neprobudil.

Tento motiv se objevuje v několika podobách:

Adam má vstát a vzpomenout si.

Zostrianos se ptá, odkud přicházíme a kam se vracíme.

Archonti se ptají poutníka, kdo je a odkud přichází.

Allogenés prochází vzhůru, protože poznal svůj božský původ.

V Třech stélách Sét dosahuje dokonalého poznání.

A v Zostrianovi přichází konečné poznání, že člověk je součástí světla.

Z těchto různých textových hlasů vystupuje společný motiv: spása je spojena s překonáním nevědomosti o vlastním původu.

Kristus: oběť, poznání a zjevení

Otázka Krista je v těchto textech složitější, než by se mohlo zdát.

V kosmologii Janova apokryfonu je Kristus spojen s Autogenem, tedy s božskou skutečností vyššího světa.

V Melchisedekovi se naopak setkáváme s výrazněji náboženským a rituálním jazykem. Melchisedek vzývá Barbeló, světelné mocnosti a nesmrtelného Adama. Zároveň říká, že pravá oběť není v krvi dobytka ani v pálení masa, ale v odevzdání sebe sama. Poté přijímá „pravý křest“ a prohlašuje své jméno mezi živými jmény aeonů.

Tento text pak popisuje konflikt s Archonty a Melchisedekovo vítězství nad jejich pouty.

Už samotné srovnání těchto textů ukazuje, že christologický a soteriologický jazyk není v celém korpusu rozvíjen jedním způsobem.

Někde je Kristus především Autogenés.

Jinde je Spasitel tím, kdo přináší zjevení.

Jinde se objevuje ve vztahu ke křtu, světlu nebo vítězství nad mocnostmi.

Proto by bylo nepřesné vzít jediný model a prohlásit jej za celý obraz Sethiánské christologie.

Texty nám spíše ukazují více vzájemně příbuzných, ale ne zcela stejných způsobů, jak o Kristu a spáse mluvit.

Vzkříšení, které nezačíná až po smrti

V našem korpusu se objevuje také velmi silná myšlenka, že vzkříšení nemusí být pouze budoucí událostí.

Text říká:

„Pokud nepřijmou vzkříšení dřív, zaživa, nedostanou nic při smrti.“

A bezprostředně spojuje tento motiv s křtem a životem.

Je důležité zachovat pramenné rozlišení: tato pasáž sama o sobě není důkazem, že všechny texty našeho korpusu používají naprosto stejnou koncepci vzkříšení.

Přesto je pro celkový obraz významná.

Velmi dobře totiž odpovídá opakujícímu se motivu probuzení.

Adam má vstát ze spánku smrti.

Epinoia probouzí mysl.

Zostrianos je vyveden z omylu poznáním.

Allogenés otevírá oči.

A zde se říká, že člověk musí přijmout vzkříšení již za života.

Poznání, probuzení a vzkříšení se tak v různých textech dostávají velmi blízko k sobě.

Trimorfní Protennoia a hlas, který sestupuje

Další důležitou vrstvu přináší Trimorfní Protennoia. V textu se sama zjevuje postava, která říká:

„Jsem Barbelo, Prvomyšlenka, Dokonalá Sláva Neviditelného.“

Dále říká, že skrze ni vše přijalo tvar, světlo a život. Text zároveň spojuje Barbeló s tichem a s mateřským, prvotním principem.

Zde se opět vrací známé prvky: Barbeló, Kristus, světelné aeony a čtyři světla.

Současně však tento text používá vlastní jazyk Prvomyšlenky, Hlasu a Slova. To je další příklad toho, že sethiánský materiál není jedním opakovaným příběhem. Stejné nebo příbuzné skutečnosti mohou být vyjádřeny různými obrazy.

Právě v tom je jeho bohatství.

Někde převládá genealogie aeonů.

Jinde hymnus.

Jinde vidění.

Jinde cesta duše.

Jinde hlas sestupujícího zjevení.

Co mají texty společné?

Nyní je možné položit jednotlivé prameny vedle sebe.

Janův apokryfon nám předkládá Neviditelného Ducha, Barbeló, Autogena, čtyři světla, vyššího Člověka, Séta a jeho semeno.

Evangelium Egypťanů spojuje Séta se živým tichem a s Velkým Neviditelným Duchem.

Zjevení Adamovo spojuje lidský pád se ztrátou prvního poznání a Séta s velkým pokolením.

Tři stély Sethovy představují Séta jako toho, kdo dosáhl dokonalého poznání a vstoupil do světla.

Zostrianos vypráví o hledání odpovědi na otázky, kdo je Bůh, kdo je člověk, odkud přichází a kam se vrací.

Allogenés spojuje vzestup s poznáním božského původu a s cestou přes jednotlivé duchovní sféry.

Marsanes nás vede až k Mlčícímu a zároveň přináší motiv očištění a záchrany božských jisker.

Z těchto textů tedy vystupuje několik skutečně opakujících se os.

První je transcendentní původ. Nejvyšší skutečnost stojí nad světem, formou a běžným pojmenováním.

Druhou je zapomenutí. Člověk ztrácí nebo nezná svůj skutečný původ.

Třetí je světlo. Světlo není pouze fyzickým obrazem, ale jazykem, kterým texty mluví o vyšší skutečnosti, poznání a původu.

Čtvrtou je probuzení. Adam má vstát. Epinoia probouzí mysl. Zostrianos je veden k poznání. Sét dosahuje dokonalého poznání.

Pátou je návrat. Ten, kdo poznal, směřuje zpět k tomu, odkud vyšší část jeho existence pochází.

V čem se naopak texty liší?

Právě zde je nutné odmítnout představu, že lze z těchto pramenů jednoduše sestavit jednu učebnicovou tabulku a prohlásit ji za „Sethiánské učení“.

Texty se liší.

Janův apokryfon je mimořádně systematický v kosmologickém vyprávění.

Evangelium Egypťanů používá hymnický a genealogický jazyk Velkého Neviditelného Ducha, Otce, Matky, Syna, Barbeló, Autogena a Séta.

Zjevení Adamovo pracuje s dějinami Adama, potopou, velkým pokolením a Osvětitelem poznání. V jednom místě například říká, že lidé velkého pokolení nepocházejí z Noema, ale „z výšin“, a že Osvětitel pochází od cizího Boha, který nepodléhá archontům.

Tři stély Sethovy jsou především duchovní a hymnickou cestou vzhůru.

Zostrianos je vizionářská cesta jednotlivce.

Allogenés rozvíjí jinou formu vzestupu k nepoznatelné skutečnosti.

Marsanes klade důraz na pečeti, Mlčícího a otázku očištění.

A Trimorfní Protennoia mluví jazykem Prvomyšlenky, Hlasu a Slova.

Tyto rozdíly nejsou problémem, který bychom měli odstranit.

Jsou výsledkem samotného čtení pramenů.

Co tedy můžeme říci o Sethiánství pouze na základě těchto textů?

Můžeme říci, že se před námi objevuje rozsáhlý náboženský a kosmologický svět, v němž je viditelný svět zasazen do mnohem širší struktury.

Na nejvyšším stupni stojí Neviditelný Duch.

S ním je spojena Barbeló, Prvomyšlenka, Prozřetelnost a mateřská moc.

V tomto světě vystupuje Autogenés, který je v některých pasážích přímo označen jako Kristus.

Objevují se čtyři světla a vyšší aeony.

Sét není pouze Adamovým synem. V různých textech je spojen s živým tichem, s vyšším kosmickým řádem, s velkým pokolením a s neporušeným rodem.

Nižší svět je spojen s archontskými mocnostmi a s omezeným poznáním.

Člověk se v tomto světě nachází, ale není jím vysvětlen celý.

Musí si vzpomenout.

Musí se probudit.

Musí poznat, kdo je a odkud přichází.

A poznání není v těchto textech pouze získáním informace. Je to změna stavu existence.

Adam se probouzí ze spánku smrti.

Sét vstupuje do světla.

Zostrianos poznává, že je součástí světla.

Duše odpovídá archontům tím, že zná svůj původ.

A nejvyšší cesta nakonec přichází až k tichu, kde slova přestávají stačit.

Závěr: ne jedna doktrína, ale soubor hlasů

Pokud bychom chtěli Sethiánství zredukovat na jedinou větu, ztratili bychom to nejdůležitější.

Texty nám nepředkládají jednoduchý systém, který by se dal bez zbytku shrnout několika body.

Předkládají nám svět poznání.

Svět, v němž člověk žije v zapomenutí, ale není zapomenutím definován.

Svět, v němž Archonti vládnou, ale neznají poslední pravdu.

Svět, v němž je Sét spojen s neporušeným pokolením.

Svět, v němž Kristus patří k vyšší skutečnosti světla a zjevení.

A především svět, v němž se stále znovu vrací jedna otázka:

Kdo jsi?

A hned druhá:

Odkud přicházíš?

Právě v odpovědi na tyto otázky se podle samotných textů rozhoduje cesta člověka.

Proto možná nejpřesnější závěr této pramenné studie není další definice.

Je to návrat k samotné metodě.

Nechat Janův apokryfon říci, co říká.

Nechat Evangelium Egypťanů mluvit o Sétovi jako o synu živého ticha.

Nechat Adama vyprávět o ztraceném prvním poznání.

Nechat Séta vystoupit ke světlu.

Nechat Zostriana položit otázku po Bohu, člověku, původu a návratu.

Nechat Allogena hledat to, co Archonti neznají.

A nechat poslední slovo patřit tichu Neviditelného Ducha.

Protože právě tam začíná skutečné čtení Sethiánských textů.