Martin Luther přistoupil k biblickému kánonu s radikální revizí, která kombinovala nastupující renesanční humanismus (návrat k původním jazykům, ad fontes) s jeho specifickou teologickou agendou.

Jeho hlavním hermeneutickým klíčem – jakýmsi „kánonem v kánonu“ – bylo pravidlo „was Christum treibt“ (to, co káže/pohání Krista) a doktrína ospravedlnění pouhou vírou (sola fide). Spisy, které toto nesplňovaly nebo s tím byly v rozporu, podrobil ostré kritice a usiloval o změnu jejich statusu.

Zde je podrobný rozbor toho, jak Luther k jednotlivým částem Bible přistupoval:

Starý zákon: Návrat k hebrejskému originálu

V případě Starého zákona se Luther rozhodl ignorovat alexandrijský kánon (řeckou Septuagintu), o který se opírala katolická latinská Vulgáta.

• Co chtěl (Základ): Chtěl se opírat výhradně o hebrejský masoretský text (židovský Tanach). Uznával pouze těch 39 knih, které tvořily palestinský kánon, protože věřil, že pouze tyto texty jsou původní a prokazatelně inspirované.
• Co nechtěl (Deuterokanonické spisy): Zcela odmítl kanonicitu knih, které se dochovaly převážně v řečtině. Šlo o knihy Tóbijáš, Júdit, 1. a 2. Makabejská, Moudrost, Sírachovec, Baruch a řecké přídavky k Danielovi a Ester.

Jak to vyřešil: Luther tyto knihy z Bible fyzicky nevyškrtl, ale provedl strukturální řez. Vydal je ve speciální sekci vložené mezi Starý a Nový zákon pod názvem Apokryfy. Opatřil je předmluvou, kde jasně deklaroval: „Jsou to knihy, které nejsou rovny Písmu svatému, a přesto je užitečné a dobré je číst.“ Vytvořil tak dvoustupňový kánon.

Nový zákon: Čtyři problémové knihy (Antilegomena)

U Nového zákona byl Lutherův přístup ještě radikálnější, protože zde nevyužíval jazykový nebo historický precedens (jako u židovského Tanachu), ale aplikoval čistě svou vlastní teologickou a historicko-kritickou analýzu.

Jádro (to, co vnímal jako nejčistší evangelium) pro něj představovaly Pavlovy listy (zejména Římanům a Galatským), Janovo evangelium a 1. list Petrův. Naopak ostře vystoupil proti čtyřem textům, které přesunul na úplný konec svého překladu Nového zákona (v prvních vydáních jim dokonce v obsahu odebral číslování):

1. List Jakubův

Největší problém měl Luther s listem Jakubovým, který proslule nazval „slaměnou epištolou“ (eine rechte stroherne Epistel).

• Důvod: Jakubův důraz na to, že „víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2), stál v přímém a zjevném rozporu s Lutherovým učením sola fide a Pavlovou teologií v listu Římanům. Luther odmítl apoštolský původ listu s tím, že autor vůbec nechápe evangelium milosti.

2. List Židům

• Důvod: Luther (z historicko-kritického hlediska velmi bystře) rozpoznal, že tento list nenapsal Pavel. Po teologické stránce mu vadily především pasáže (kap. 6 a 10), které naznačovaly nemožnost pokání z těžkých hříchů po křtu. To opět nabourávalo jeho koncept neustále dostupné Boží milosti pro kajícího hříšníka.

3. Zjevení Janovo (Apokalypsa)

• Důvod: Luther byl k Apokalypse zpočátku extrémně skeptický. Ve své předmluvě z roku 1522 napsal, že nevidí žádný důkaz, že by kniha byla inspirována Duchem svatým. Vadila mu její mystičnost, alegoričnost a obskurnost. Napsal: „Kristus v ní není ani vyučován, ani poznáván.“ (Později, v roce 1530, svou předmluvu přepsal a knihu do určité míry rehabilitoval, když ji začal vykládat protipapežsky, ale její autoritu nikdy nedal na úroveň evangelií).

4. List Judův

• Důvod: Luther ho považoval za pouhý odvozený výtah z 2. listu Petrova. Výrazně mu také vadilo, že autor cituje mimo-biblické apokryfní texty (Knihu Henochovu a Nanebevzetí Mojžíšovo), což podle Luthera devalvovalo kanonickou hodnotu textu.

Historický paradox: Přestože měl Luther tendenci rozdělovat texty na „Písmo“ a „texty nižší hodnoty“, nikdy se neodvážil zpochybňované knihy z Bible úplně odstranit. Zavedl však do křesťanské exegeze precedens subjektivní kritiky textu – myšlenku, že samotná Bible se musí měřit a soudit vnitřním teologickým měřítkem.

Martin Luther – what he wanted and did not want to have in the Old and New Testaments

Martin Luther approached the biblical canon with a radical revision that combined the emerging Renaissance humanism (a return to the original languages, ad fontes) with its specific theological agenda.

His main hermeneutic key—a kind of „canon within a canon“—was the rule „was Christum treibt“ (that which preaches/drives Christ) and the doctrine of justification by faith alone (sola fide). He subjected the writings that did not meet this or contradicted it to sharp criticism and sought to change their status.

Here is a detailed analysis of how Luther approached each part of the Bible:

The Old Testament: A Return to the Hebrew Original

In the case of the Old Testament, Luther chose to ignore the Alexandrian Canon (the Greek Septuagint), on which the Catholic Latin Vulgate was based.

• What He Wanted (Basis): He wanted to rely exclusively on the Hebrew Masoretic text (the Jewish Tanakh). He recognized only the 39 books that made up the Palestinian canon, because he believed that only these texts were original and demonstrably inspired.
• What He Didn’t Want (Deuterocanonical Writings): He completely rejected the canonicity of books that have survived mainly in Greek, such as Tobias, Judith, 1 and 2. Maccabee, Wisdom, Sirachite, Baruch and Greek additions to Daniel and Esther.

How he solved it: Luther did not physically delete these books from the Bible, but made a structural cut. He published them in a special section inserted between the Old and New Testaments under the title Apocrypha. He provided them with a preface, where he clearly declared: „These are books that are not equal to the Holy Scriptures, and yet they are useful and good to read.“ He thus created a two-level canon.

New Testament: The Four Troubled Books (Antilegomena)

In the case of the New Testament, Luther’s approach was even more radical, since he did not use linguistic or historical precedent (as in the Jewish Tanakh), but applied purely his own theological and historical-critical analysis.

The core (what he perceived as the purest gospel) for him was the letters of Paul (especially to the Romans and Galatians), the Gospel of John and the 1st letter of Peter. On the contrary, he sharply opposed four texts, which he moved to the very end of his translation of the New Testament (in the first editions he even removed their numbering in the content):

1. The Epistle of James

Luther had the biggest problem with the Epistle of James, which he famously called the „straw epistle“ (eine rechte stroherne Epistel).

• Reason: James‘ emphasis that „faith without works is dead“ (James 2) was in direct and obvious contradiction to Luther‘ s sola fide teachings and Paul’s theology in Romans. Luther rejected the apostolic origin of the letter, saying that the author did not understand the gospel of grace at all.

2. Hebrews

• Reason: Luther (very shrewdly from a historical-critical point of view) recognized that this letter was not written by Paul. From the theological point of view, he was particularly bothered by the passages (chap. 6 and 10), which indicated the impossibility of repentance of grave sins after baptism. This again undermined his concept of God’s grace always available to the repentant sinner.

3. The Revelation of John (Apocalypse)

• Reason: Luther was initially extremely skeptical of the Apocalypse. In his 1522 preface, he wrote that he saw no evidence that the book was inspired by the Holy Spirit. He was bothered by its mysticism, allegoricism and obscurity. He wrote: „Christ is neither taught nor recognized in it.“ (Later, in 1530, he rewrote his preface and rehabilitated the book to some extent by beginning to interpret it in an anti-papal way, but he never put its authority on the level of the Gospels).

4. The Epistle of Jude

• Reason: Luther considered it to be just a derivative of 2 Peter. He was also significantly bothered by the fact that the author quoted extra-biblical apocryphal texts (the Book of Enoch and the Assumption of Moses), which, according to Luther, devalued the canonical value of the text.

Historical paradox: Although Luther tended to divide texts into „Scripture“ and „texts of lesser value,“ he never dared to completely remove the books in question from the Bible. However, he introduced into Christian exegesis the precedent of subjective criticism of the text – the idea that the Bible itself must be measured and judged by an internal theological standard.