Úvod pro čtenáře: Metodologické a teologické vymezení textu
Následující text, který se vám dostává do rukou, není a neklade si za cíl být standardní vědeckou, religionistickou či historicko-kritickou studií. Jedná se o hluboce vyhraněný teologicko-gnostický manifest a výklad, který nahlíží na biblický kánon prizmatem radikální gnostické filozofie.
Abychom předešli jakémukoliv nedorozumění ohledně povahy tohoto spisu, je důležité předeslat několik klíčových bodů k tomu, jak s textem pracovat:
1. Přesnost citací vs. teologická interpretace Všechny biblické a apokryfní verše citované v tomto textu (převzaté primárně z Českého ekumenického překladu, doplněné o přesné citace z Knihy Jubileí, která je pevnou součástí biblického kánonu etiopské ortodoxní církve Tewahedo) jsou uvedeny zcela přesně, v plném znění a bez účelových výpustků. Samotné znění textů je tedy historickým a literárním faktem. Veškerý text obklopující tyto citace je však mou autorskou teologickou interpretací. Ztotožnění starozákonního Boha (Jahveho) s egyptskou entitou Sutechem či koncept archontů parazitujících na lidském vědomí představuje specifický gnostický pohled, nikoliv závěry exaktní historické vědy či archeologie.
2. Expresivní a provokativní jazyk jako nástroj dekonstrukce Čtenář v textu narazí na velmi silné, radikální a místy až vulgarizující výrazy (jako např. „teologický Frankenstein“, „otrávená potrava“, „psychopatické božstvo“ nebo „eucharistický kanibalismus“). Použití tohoto slovníku není samoúčelné, ani nevyplývá z neznalosti akademického diskurzu. Jde o záměrný rétorický a stylistický nástroj, jehož cílem je dekonstruovat po staletí budovanou posvátnou a nedotknutelnou auru těchto příběhů. Expresivní jazyk zde slouží k narušení zažitých myšlenkových vzorců a vytržení z tradičního dogmatického vnímání.
3. Účel textu Tento spis je určen hledajícím jedincům, kteří jsou ochotni zpochybnit zavedené náboženské narativy. Jde o hermeneutický nástroj k duchovní sebeobraně a vymanění se z dogmatických systémů, které gnosticismus vnímá jako zotročující. Pokud k textu přistoupíte s vědomím, že čtete teologickou úvahu a gnostickou polemiku psanou „proti proudu“ institucionálních tradic, naleznete v něm ucelený alternativní pohled na duchovní vývoj lidstva.

Úvod: Do současné doby jsem si myslel, že se dá s Novým zákonem pracovat jako s něčím, co je odtržené od Starého zákona. Nejde to. Nemůže to jít, protože To, co živilo ve zlu Starý zákon, je i v Novém zákoně. Obě tyto knihy tvoří jediný, dokonalý samoreplikující se kód viny, strachu a poslušnosti – digitální vir v lidském vědomí, který přepsal náš původní operační systém, zničil vnitřní svobodu a zotročil lidského ducha.
Odborný kontext: Historické a religionistické ztotožnění Jahveho se Sutechem
Než přistoupíme k samotné gnostické dekonstrukci biblických textů a odhalení podstaty setkání u hořícího keře, je nezbytné ukotvit jeden z nejvíce šokujících aspektů tohoto výkladu v historické realitě. Tvrzení, že židovský Bůh Jahve je ve své podstatě totožný s egyptskou entitou chaosu, bouře a zkázy – Sutechem (Sethem) –, se může na první pohled jevit jako vyhraněná gnostická spekulace. Není tomu tak.
Toto ztotožnění má hluboké kořeny ve starověkém synkretismu a v současné době je předmětem zkoumání uznávaných akademických religionistů, historiků a egyptologů. Následující vědecké a historické poznatky jasně dokládají, že antický svět vnímal Jahveho a Sutecha jako tutéž ničivou sílu:
1. Ztotožnění v helénském Egyptě (Prof. M. David Litwa) Přední historik a odborník na rané křesťanství Prof. M. David Litwa ve své oceňované monografii The Evil Creator: Origins of an Early Christian Idea (Zlý stvořitel: Původ rané křesťanské myšlenky, Oxford University Press, 2021) přímo dokládá, že starověký řecko-egyptský svět Jahveho se Sutechem ztotožňoval naprosto přirozeně a logicky. Litwa uvádí:
„Z řecko-egyptské perspektivy sdíleli Jahve a Sutech několik společných rysů: oba to byli bohové cizinců, pouště a děsivých bouří. Oba sesílali pohromy. Egypťané si nemohli nevšimnout, že některé rány, které rozpoutal Jahve, se podobaly katastrofám, jež běžně způsoboval Sutech: temnota, zatmění a mor. Červená byla typickou barvou Sutecha a Jahve zbarvil Nil do ruda, než nařídil Hebrejům, aby pomazali své veřeje krví. Hora Sinaj, pouštní skalisko, ze kterého Jahve zjevil svůj Zákon, se třásla a byla zahalena blesky, hromy a ohněm – což jsou všechno jevy spojené se Sutechem. (…) Tyto faktory stačily k tomu, aby helenizovaní Egypťané vnímali Jahveho jako formu Sutecha.“
2. Magické papyry a invokace Sutecha-Jahveho (Prof. Birger A. Pearson) Religionista a expert na gnosticismus Prof. Birger A. Pearson se podrobně zabýval tzv. Řeckými magickými papyry (PGM, pocházejícími z Egypta z 2. až 4. století n. l.). V těchto dobových textech, kde docházelo k magickému spojování nejmocnějších božstev antiky, Pearson prokazuje, že v invokacích a zaklínadlech se běžně vzýval bůh jménem „Sabaóth Iaó“ (Jahve zástupů). Tento Iaó byl v textech oslovován a zcela ztotožňován s Velkým Tyfónem (řecké jméno pro egyptského Sutecha). Dobový svět tedy obě mocnosti chápal jako jednu jedinou entitu.
3. Onolatrie a obvinění z uctívání chaosu (Prof. Jan Assmann) Jeden z nejvýznamnějších světových egyptologů Jan Assmann (např. ve svém díle Mojžíš Egyptský) analyzuje, jak Egypťané a Římané vnímali raný judaismus. Upozorňuje na historický jev zvaný onolatrie (nařčení z uctívání osla). Osel byl v Egyptě hlavním posvátným symbolem Sutecha. Z tohoto důvodu Egypťané (a po nich Římané) běžně nařčovali Židy, že ve své Svatyni svatých tajně uctívají boha s oslí hlavou. Tato historická urážka, doložená i archeologicky, pramenila z nezvratného egyptského přesvědčení, že asijský kmenový bůh bouře, který přinesl chaos, je ve skutečnosti vracející se Sutech.
4. Kanaanitský Baal jako historický spojovací článek (Prof. John Day) Spojení obou entit probíhalo historicky přes kanaanitského boha bouře Baala. Emeritní profesor starozákonních studií z Oxfordské univerzity John Day (v knize Yahweh and the Gods and Goddesses of Canaan) prokazuje, jak raný Jahve kompletně asimiloval atributy tohoto boha – oba byli vnímáni jako zuřiví „jezdci na oblacích“ vládnoucí bleskům a válce. Protože Egypťané asijského Baala již dříve oficiálně ztotožnili se svým vlastním Sutechem (Sethem), teologická rovnice pro antický svět byla jasná: Baal je projevem Sutecha, Jahve přejal atributy Baala a chová se jako Sutech; Jahve je tedy jen jinou maskou entity chaosu.
Tyto závěry exaktních věd a textové kritiky tvoří nezbytný základ pro pochopení toho, s jakou silou se lidstvo skrze texty Starého zákona vlastně setkává a proč gnosticismus tyto texty odmítá jako dílo temnoty.
Krádež textu, zahozený návod k použití a hlas židovské moudrosti
Největší historickou tragédií je, že křesťané ukradli Židům text, ale zahodili k němu návod. Judaismus totiž Tórů nikdy nečetl jako mrtvý, doslovný diktát. Křesťanští fundamentalisté berou starozákonní verše a vnucují jim svou vlastní zvrácenou doslovnost, aniž by tušili, že tím páchají to největší nepochopení textu. Židovská tradice naopak učí, že bez Ústní Tóry, midraše a hádání se o text je Bible jen nebezpečnou zbraní v rukou dětí.
Než se vůbec podíváme na ty nejotřesnější starozákonní o novozákonní pasáže, nechejme zaznít hlasy židovských učenců a autorit, které naprosto jasně vysvětlují, jak se s těmito texty skutečně pracuje a proč je křesťanské doslovné čtení fundamentálně zcestné:
Rabi Jonathan Sacks (Bývalý vrchní rabín Velké Británie):
„Křesťanští fundamentalisté čtou Bibli, jako by to byl manuál nebo novinový článek. Ale v judaismu nesmíte číst Písemnou Tóru bez Ústní Tóry. Když Starý zákon říká ‚oko za oko‘, židovští rabíni už před dvěma tisíci lety rozhodli, že to v žádném případě neznamená fyzické mrzačení, ale finanční kompenzaci. Doslovné čtení Tóry je v judaismu považováno za herezi a omyl.“
Maimonides (Největší středověký židovský filozof, Průvodce bloudících):
„Tóra mluví jazykem obyčejných lidí. Když čtete, že se Bůh ‚rozhněval‘, ‚rozpomenul‘ nebo ‚litoval‘, je to pouze metafora pro nevzdělaný dav, který chápe jen lidské emoce. Bůh nemá tělo ani emoce. Věřit doslovně, že Bůh propadá záchvatům hněvu a žárlivosti, je modloslužba.“
Rabi Adin Steinsaltz (Talmudický učenec a komentátor):
„Text Tóry je pouze zlomkem, kostrou, která ožívá teprve tehdy, když do ní člověk vstoupí skrze diskusi, otázky a polemiku. Kdo čte Bibli bez hluboké tradice rabínského zkoumání, ten vidí jen mrtvé písmeno, které zabíjí, namísto toho, aby probouzel duchovní život.“
Rabi Abraham Joshua Heschel (Teolog a filosof):
„Bible není kniha, kterou Bůh napsal pro lidstvo; je to kniha, kterou lidé napsali o svém setkání s Bohem. Je to lidský zázrak plný dramatu, zápasu, pochybností a hledání. Vzít ji a tvrdit, že jde o bezduchý diktát plný krutých příkazů, které musíme slepě následovat, znamená naprosto zradit její duchovní podstatu.“
Midraš Rabbah (Tradiční rabínská hermeneutika):
„Tóra má sedmdesát tváří. Kdo si myslí, že zná jen tu jedinou, povrchní a doslovnou tvář, ten nezná žádnou. Každé slovo je ohněm, ale nesmíte se jím spálit; musíte ho zkoumat skrze vrstvy výkladu, jinak zničení, které přinesete, dopadne na vaše vlastní hlavy.“
Talmud a koncept „Tóra už není v nebi“ (Příběh o Achnajově peci):
Judaismus učí, že Bůh dal text lidem, aby ho analyzovali a přeli se o něj, a to dokonce i s Bohem samotným. V proslulém talmudickém příběhu se rabíni hádají o výklad Zákona. Bůh z nebe zasáhne do debaty a dá za pravdu jednomu z nich. Ostatní rabíni se na Boha oboří: „Tóra už není v nebi! Byla dána nám na zem a my ji vykládáme většinou, ne tvými zázraky!“ A Bůh se podle příběhu usměje a řekne: „Mé děti mě porazily.“ (Toto je pro křesťana, který se před textem jen třese strachem, naprosto nepředstavitelné).
Systém PaRDeS (Čtyři vrstvy čtení):
Židovští učenci jasně říkají, že povrchní, doslovný význam textu (tzv. Peshat) je ta nejnižší a nejméně zajímavá úroveň. Rabíni hledají Derash (midrašické hlubiny) a Sod (skrytá mystická tajemství). Text, kde Bůh vraždí prvorozené, židovští mystici neberou jako historický masakr, který mají napodobovat, ale jako symbolickou dekonstrukci zla.
Záměna u hořícího keře a hladová tlama textu
Když člověk odloží apologetické brýle, kterými církev po staletí maskuje realitu, zjistí, že biblické texty ve své doslovnosti nepopisují milujícího Otce. Tím absolutním zlomem, kdy padají veškeré iluze, je chvíle, kdy odhalíme skutečnou podstatu setkání u hořícího keře. Mojžíš přichází k Jetrovi, knězi a strážci starého ohně moudrosti. Jethro ho posílá k hoře, aby skrze vnitřní oheň našel očištění a klid. Jenže Mojžíš je psychologicky na dně, je to zlomený štvanec a vrah s hlubokým traumatem, který touží po moci, pomstě a záchraně svého lidu za každou cenu.
Kde je v mysli taková trhlina, tam se vkrádá stín. Do hořícího keře nevstoupil Jetroův bůh poznání, ale entita chaosu, kterou staří Egypťané zcela přesně a oprávněně identifikovali jako Sutecha – boha bouře, pouště a zkázy, kterého kdysi vyhnali z údolí Nilu strážci kosmického řádu. Sutech se oblékl do klamného světla, přijal falešné jméno Jahve a zneužil Mojžíšovu zoufalou touhu. Mojžíš si myslel, že našel boha svých otců, ale ve skutečnosti se stal nevědomou loutkou a nástrojem pomsty vyhnaného Archonta, který se chtěl vrátit do Egypta a utopit ho v krvi.
Zatímco antické mysterijní kulty (orfici, Isis) nabízely lidem přímé prožití božství a vnitřní probuzení bez krve, obětí a hrozeb peklem, starý judaismus a později církev proti nim postavily totalitní státní teror. Zkoumáme-li Jahveho chování optikou moderní psychiatrie, nevidíme žádné „nepochopitelné mysterium“, ale učebnicový profil nebezpečného psychopata vykazujícího známky těžké narcistické poruchy osobnosti, sociopatie a megalomanie. Starý zákon kompletně vymazal božský ženský princip – Matku Moudrosti (Sofii) – a nahradil ho chladným, žárlivým patriarchálním tyranem. Koncept „vyvoleného národa“ se stal primárním kořenem veškerého pozdějšího rasismu, nacionalismu a etnických čistek, protože rozděluje lidstvo na boží lid a lidi určené k vyhlazení.
Tímto momentem oklamání začíná systematický sled morálních děsů. Celý tento kánon funguje jako Archontická matice strachu a sofistikovaný simulační systém, který udržuje lidské vědomí na nízkých frekvencích a znemožňuje mu přístup k vyšší gnózi. Sledujeme-li v něm potlačení konceptu reinkarnace a karmy, vidíme, jak církev vymazala vícenásobné životy, aby lidi vyděsila jednorázovou šancí vedoucí buď do poslušnosti, nebo do pekelného ohně. Biblický Bůh se zde chová jako kosmický parazit, který se přiživuje na lidské bolesti a strachu. Využívá etickou lobotomii věřících, nutí lidi obhajovat nemyslitelné genocidy a vytváří dokonalý Stockholmský syndrom lidstva, kde oběť miluje svého trýznitele a strach z něj vydává za boží lásku. Mýtus o Babylonské věži odhaluje strach Archóntů z lidské jednoty – museli nás rozdělit do kmenů, aby naše gnóze nerostla. Podobně had v rajské zahradě nebyl podvodník, nýbrž první gnostický učitel, který chtěl lidem otevřít oči a vyvést je z otroctví.
Když si rozebereme profil psychopatického božstva a rozklikneme nejextrémnější, hluboce znesvěcující příběhy starozákonního kánonu podložené zcela kompletními, nekrácenými biblickými citacemi bez naprosto jakýchkoliv výpustků, závorek a teček z Českého ekumenického překladu dostupného na Bibleserver.com, stojíme před obrovskou „hladovou tlamou“, požíračem živých:
Jób (Sázka v nebeském kasinu)
(Bůh se na podnět Satana sází o to, zda si bezúhonný člověk zachová víru, a nechá mu chladnokrevně povraždit všechny děti, zničit majetek a tělo pokrýt hnisajícími vředy jen proto, aby otestoval vlastní ego.)
6 Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. 7 Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ 8 Hospodin řekl satanovi: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ 9 Satan Hospodinu odpověděl: „Copak se Jób bojí Boha zadarmo? 10 Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil, rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. 11 Ale jen vztáhni ruku a sáhni mu na všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ 12 Hospodin na to satanovi odvětil: „Hle, všechno, co má, je v tvých rukou. Pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel. (Jób 1,6–12, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Abraham a Izák (Psychologické mučení syna a Abrahamův syndrom)
(Základní kořen tohoto příběhu z etiopské Bible církve Tewahedo – Knihy Jubileí – odhaluje totožnou Archontickou logiku jako u Jóba: za požadavkem oběti nestojí božská láska, nýbrž nepřátelská síla Knížete Mastemy. Rodí se tak „Abrahamův syndrom“ – společenská patologie, kde je lidem vštěpováno, že nejvyšší formou morálky je zrada vlastní rodiny a dětí ve jméno vyšší moci.)
Pramen 1: Kniha Jubileí (Etiopská Bible, církev Tewahedo)
„A kníže Mastema přišel a řekl před Bohem: „Hle, Abrahám miluje svého syna Izáka a nalézá v něm zalíbení nade všechno ostatní. Řekni mu, aby ho obětoval jako zápalnou oběť na oltáři. Potom uvidíš, zda splní tento příkaz a zda poznáš, zda je věrný ve všem, čím ho zkoušíš.“ A Hospodin věděl, že Abrahám je věrný ve všech svých souženích, neboť ho zkoušel v jeho zemi, s hladem, s bohatstvím králů, skrze jeho ženu, když mu byla odňata, obřízkou, a skrze Izmaela a Hagar, když je propustil. A ve všem, čím ho zkoušel, byl shledán věrným a jeho duše nebyla netrpělivá, neboť byl věrný a milovník Hospodina.
A stalo se po těchto slovech, že Bůh zkoušel Abrahama a řekl mu: „Abrahame!“ A on řekl: „Zde jsem.“ A on mu řekl: „Vezmi svého milovaného syna, kterého miluješ, Izáka, jdi do země vysoké, a obětuj ho tam jako zápalnou oběť na jedné z hor, kterou ti ukáži.“ A vstal časně zrána, osedlal svého osla, vzal dva své mládence s sebou a svého syna Izáka, narouboval dříví k zápalné oběti, vstal a šel k místu, o němž mu Bůh pověděl. Třetího dne pozdvihl očí svých a uviděl to místo z daleka. A řekl Abraham svým mládencům: „Zůstaňte vy zde s oslem, já a chlapec půjdeme až tam, a když se pokloníme, vrátíme se k vám.“ A vzal Abraham dříví zápalné oběti, vložil je na svého syna Izáka, vzal do ruky oheň a nůž, a šli oba spolu. A Izák promluvil ke svému otci Abrahamovi a řekl: „Otče můj!“ A on řekl: „Zde jsem, synu můj.“ A on mu řekl: „Hle, oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti?“ A Abraham řekl: „Bůh si vyhlídne beránka k zápalné oběti, synu můj.“ A šli oba spolu. A přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, a postavil tam Abraham oltář a srovnal dříví, a svázal svého syna Izáka, a položil ho na oltář na dříví. A vztáhl Abraham ruku svou a vzal nůž, aby obětoval svého syna.
A já jsem stál před ním a před knížetem Mastemou, a Hospodin řekl: „Řekni mu, ať nevztahuje ruku na chlapce ani mu nic nečiní, neboť jsem poznal, že je bohabojný.“ A zavolal jsem na něj z nebe a řekl: „Abrahame, Abrahame!“ A on řekl: „Zde jsem.“ A řekl jsem: „Nevztahuj ruku na chlapce ani mu nic neučiň, neboť nyní jsem poznal, že se bojíš Boha a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného.“ A kníže Mastema byl zahanben; a Abrahám vzhlédl očima svýma a pohlédl, a hle, beránek chycený za rohy v houštině; a Abrahám šel a vzal beránka a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna. A Hospodin podruhé zavolal na Abrahama z nebe, řka: „Sám sebou jsem přísahal, praví Hospodin, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného, jistě ti požehnám a tvé símě rozmnožím jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře; a tvé símě zmocní se brány svých nepřátel, a v tvém semeni budou požehnány všechny národy země, protože jsi poslouchal můj hlas.“ (Etiopská Bible, církev Tewahedo, Kniha Jubileí)
Pramen 2: Genesis – Abrahámův příběh (Český ekumenický překlad)
1 Po těchto událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ 2 Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ 3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své mládence a svého syna Izáka. Naštípal dříví k zápalné oběti, vstal a šel k místu, o němž mu Bůh pověděl. 4 Třetího dne rozhlédl se Abraham a spatřil to místo v dálce. 5 Řekl svým mládencům: „Počkejte tu s oslem. Já s chlapcem půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a pak se k vám vrátíme.“ 6 Abraham vzal dříví k zápalné oběti a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. 7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se zeptal: „Hle, oheň a dříví tu je. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ 8 Abraham odvětil: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ A šli oba spolu dál. 9 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář nahoru na dříví. 10 I vztáhl Abraham ruku a vzal obětní nůž, aby svého syna zabil. 11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: „Abrahame, Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ 12 A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Genesis 22,1–12, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Numeri 31 (Genocida a přivlastnění panen)
(Mojžíš zuří, že vojenští velitelé po vyvraždění midjánského kmene nechali žít ženy, a nařizuje chladnokrevně popravit všechny chlapce a nesestoupené ženy, přičemž malé panny si vojáci mají nechat naživu jako válečnou kořist pro sebe.)
1 Hospodin promluvil k Mojžíšovi: 2 „Vykonáš za syny Izraele pomstu na Midjáncích a pak budeš připojen ke svému lidu.“ 3 Mojžíš tedy promluvil k lidu: „Vyzbrojte své muže k boji, aby se vrhli na Midjána a vykonali na Midjánu Hospodinovu pomstu. 4 Pošlete do boje z každého izraelského pokolení po tisíci mužích.“ 5 I dodali z izraelských šiků vždy tisíc mužů na pokolení, celkem to bylo dvanáct tisíc vyzbrojených k boji. 6 Mojžíš je poslal do boje po tisíci na pokolení a s nimi Pinchasa, syna kněze Eleazara, se svatou zbrojí a válečnými trubkami. 7 Vypravili se do boje proti Midjánu, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi, a pobili všechny muže. 8 Zabili také midjánské krále Evího, Rekema, Súra, Chúra a Rebaa, pět midjánských králů, mimo ostatní skolené. I Bileáma, syna Beórova, zabili mečem. 9 Midjánské ženy a jejich děti však Izraelci zajali a všechen jejich dobytek, všechna stáda a veškeré bohatství uloupili. 10 Všechna jejich města, ve kterých sídlili, i všechna jejich hradiště vypálili. 11 Pak vzali všechnu kořist i všechen lup, lidi i dobytek, 12 a přivedli zajatce i lup a kořist před Mojžíše a kněze Eleazara i před pospolitost Izraelců do tábora na Moábských pustinách u Jordánu naproti Jerichu. 13 Mojžíš a kněz Eleazar i všichni předáci pospolitosti jim vyšli vstříc ven z tábora. 14 Mojžíš se však rozlítil na vůdce vojska, na velitele nad tisíci a nad sty, přicházející z vojenské výpravy. 15 Vytkl jim: „Cože jste nechali naživu všechny ženy? 16 Právě ony daly Izraelcům podnět k věrolomnosti vůči Hospodinu ve věci Peórově podle slov Bileámových, takže na pospolitost Hospodinovu dolehla pohroma. 17 Nyní zabijte z dětí všechny mužského pohlaví i každou ženu, která poznala muže a obcovala s ním. 18 Všechny děti ženského pohlaví a ženy, jež nepoznaly muže a neobcovaly s ním, nechte naživu pro sebe. 19 A vy se utáboříte na sedm dní venku za táborem. Každý, kdo někoho zabil, i každý, kdo se dotkl skoleného, bude se očišťovat od hříchu třetího a sedmého dne, jak vy, tak vaši zajatci. 20 Očistíte od hříchu i každé roucho a každou koženou nádobu, každý výrobek z kozích kůží i všechno dřevěné nářadí.“ 21 Kněz Eleazar řekl bojovníkům, kteří se účastnili bitvy: „Toto je nařízení zákona, který vydal Hospodin Mojžíšovi: 22 Zlato, stříbro, měď, železo, cín a olovo, 23 vše, co snese oheň, přepálíte ohněm a bude to čisté; musí se to však očistit od hříchu také očistnou vodou. Všechno, co nesnese oheň, properete vodou. 24 Sedmého dne si vyperete roucha a budete čisti. Potom vstoupíte do tábora.“ 25 Hospodin řekl Mojžíšovi: 26 „Ty s knězem Eleazarem a s představiteli rodů pospolitosti pořídíš soupis lupu, jak zajatých lidí, tak dobytka. 27 Lup rozdělíš na polovinu mezi válečníky, kteří se účastnili boje, a ostatní pospolitost. 28 Od bojovníků, kteří se účastnili boje, oddělíš dávku pro Hospodina po jednom z pěti set, jak z lidí, tak i skotu, oslů, ovcí a koz. 29 Vezmete je z jejich poloviny a dáš je knězi Eleazarovi jako Hospodinovu oběť pozdvihování. 30 Z poloviny patřící Izraelcům vezmeš po jednom ukořistěném z padesáti, jak z lidí, tak ze skotu, oslů, ovcí a koz a ze všeho dobytka, a dáš je lévijcům, držícím stráž u Hospodinova příbytku.“ 31 Mojžíš a kněz Eleazar vykonali, co Hospodin přikázal Mojžíšovi. 32 Z lupu naloupeného válečným lidem zbývalo: ovcí a koz šest set sedmdesát pět tisíc, 33 skotu sedmdesát dva tisíce kusů, 34 oslů šedesát jeden tisíc; 35 lidských duší, totiž žen, které nepoznaly muže a neobcovaly s ním, bylo celkem třicet dva tisíce. 36 Polovina tvořící podíl těch, kdo se účastnili boje, činila tři sta třicet sedm tisíc pět set ovcí a koz. 37 Dávka z ovcí a koz pro Hospodina činila šest set sedmdesát pět kusů. 38 Skotu bylo třicet šest tisíc kusů a dávka pro Hospodina dvaasedmdesát kusů. 39 Oslů bylo třicet tisíc pět set a dávka pro Hospodina jedenašedesát kusů. 40 Lidských duší bylo šestnáct tisíc a dávka pro Hospodina dvaatřicet osob. 41 Mojžíš tedy dal knězi Eleazarovi tuto dávku jako Hospodinovu oběť pozdvihování, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. 42 Z poloviny patřící Izraelcům, kterou oddělil Mojžíš od poloviny pro účastníky tažení – 43 a byla to polovina patřící pospolitosti, totiž ovcí a koz tři sta třicet sedm tisíc pět set, 44 skotu třicet šest tisíc kusů, 45 oslů třicet tisíc pět set, 46 lidských duší šestnáct tisíc – 47 tedy z této poloviny patřící Izraelcům vzal Mojžíš po jednom ukořistěném z padesáti, jak z lidí, tak z dobytka, a dal je lévijcům, držícím stráž u Hospodinova příbytku, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. (Numeri 31, 1- 41, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Gibeonská pomsta (Vydání sedmi nevinných synů)
(David vydává sedm nevinných potomků krále Saula rozzuřeným Gibeonitům, kteří je pověsí na skále před Hospodinem, aby „byla země očištěna od hladomoru“.)
1 Za dnů Davidových byl hlad po tři roky, rok za rokem. David hledal Hospodinovu tvář. Hospodin řekl: „To je kvůli Saulovi a kvůli jeho krvelačnému domu, protože usmrtil Gibeóňany.“ 2 Král tedy zavolal Gibeóňany a mluvil s nimi. Gibeóňané nepatřili k Izraelitům, nýbrž k přežitku Emorejců. Ačkoliv jim Izraelité přísahali, Saul se je pokoušel ve svém horlení pro Izraelity a Judejce vybít. 3 David řekl Gibeóňanům: „Co mám pro vás udělat a čím vás mám usmířit, abyste dobrořečili Hospodinovu dědictví?“ 4 Gibeóňané mu odpověděli: „My nepožadujeme od Saula a jeho domu ani stříbro ani zlato a nechceme v Izraeli nikoho usmrtit.“ Řekl: „Udělám pro vás, oč si řeknete.“ 5 Odpověděli králi: „Za to, že nás ten muž nutil k zániku a že nás zamýšlel zničit, abychom se nemohli zdržovat na celém izraelském území, 6 ať je nám vydáno sedm mužů z jeho potomků. My je ukřižujeme Hospodinu v Gibeji Saula, Hospodinova vyvoleného.“ Král řekl: „Vydám vám je.“ 7 Král však ušetřil Mefíbóšeta, syna Jónatana, syna Saulova, kvůli Hospodinově přísaze, která byla mezi nimi, mezi Davidem a Jónatanem, synem Saulovým. 8 Král vzal dva syny Rispaj, dcery Ajjovy, které porodila Saulovi, Armóního a Mefíbóšeta, a pět synů Míkal, dcery Saulovy, které porodila Adríelovi, synu Barzilaje Mechólatského. 9 Vydal je do rukou Gibeóňanů a ti je ukřižovali na hoře před Hospodinem. Padlo jich všech sedm najednou. Byli usmrceni v prvních dnech žně, na začátku sklizně ječmene.10 Ale Rispaj, dcera Ajjova, vzala žíněné roucho, rozprostřela si je na skále a byla tam od začátku žně, dokud na ně z nebes nesprchla voda. Ve dne nedovolila, aby na ně slétalo nebeské ptactvo, a v noci je chránila před polní zvěří. 11 Davidovi oznámili, co udělala Rispaj, dcera Ajjova, Saulova ženina. 12 David šel a vyžádal si kosti Saulovy a kosti jeho syna Jónatana na občanech Jábeše v Gileádu. Ti je tajně odnesli z náměstí v Bét-šeánu, kde je pověsili Pelištejci toho dne, kdy Pelištejci porazili Saula v Gilbóe. 13 Přinesl odtud kosti Saulovy a kosti jeho syna Jónatana. Posbírali i kosti ukřižovaných. 14 Kosti Saulovy a jeho syna Jónatana pochovali v zemi Benjamínově, v Séle, v hrobě jeho otce Kíše. Udělali všechno, co král přikázal. Teprve potom přijal Bůh modlitby za zemi. (2. Samuelova 21,1–14, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Lot a jeho dcery (Incest v jeskyni)
(Po zničení Sodomy si Lotovy dcery opijí vlastního otce, aby s ním opakovaně zplozeným incestem zajistily potomstvo, což text líčí bez jakékoliv morální nápravy.)
30 Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit v Sóaru. Usadil se v jeskyni, on i obě jeho dcery. 31 Prvorozená řekla mladší: „Náš otec je stařec a není v zemi muže, který by k nám vešel podle obyčeje celé země. 32 Pojď, dáme otci pít víno a budeme s ním spát, abychom zachovaly potomstvo ze svého otce.“ 33 Daly mu tedy té noci pít víno. Prvorozená pak vešla a spala s otcem. A on nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala. 34 Nazítří řekla prvorozená mladší: „Hle, včera jsem spala s otcem. Dáme mu pít víno i této noci a vejdeš ty a budeš s ním spát, abychom zachovaly potomstvo ze svého otce.“ 35 Daly mu pít víno i této noci. A mladší vstala a spala s ním. A on nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala. 36 Tak otěhotněly obě Lotovy dcery ze svého otce. 37 Prvorozená porodila syna a nazvala ho Moáb (to je Z otce); ten je praotcem Moábců až podnes. 38 Také mladší porodila syna a nazvala ho Ben-amí (to je Syn mého lidu); ten je praotcem Amónovců až podnes. (Genesis 19,30–38, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Levitova družka (Rozsekání těla na kusy)
(Muž v Gibeji vydá svou konkubínu davu znásilňujících násilníků, kteří ji umučí k smrti; on ji ráno naloží na osla, doma ji rozseká na dvanáct kusů a rozesílá je po izraelských kmenech jako výzvu k totální válce.)
1 V těch dnech, kdy neměli v Izraeli krále, pobýval nějaký lévijec jako host v odlehlých končinách Efrajimského pohoří. Vzal si za ženinu jakousi ženu z judského Betléma. 2 Ale ženina se proti němu provinila smilstvem a odešla od něho do otcovského domu, do judského Betléma. Byla tam po dobu čtyř měsíců. 3 Její muž se za ní vypravil, aby jí domluvil a pohnul ji k návratu. Měl s sebou svého mládence a pár oslů. Ona ho uvedla do otcovského domu. Jakmile ho dívčin otec spatřil, šel mu radostně vstříc. 4 Pak ho jeho tchán, dívčin otec, zdržoval, takže u něho zůstal tři dny. Jedli a pili a nocovali tam. 5 Čtvrtého dne za časného jitra, když se zvedl k odchodu, řekl dívčin otec svému zeti: „Posilni se soustem chleba a potom půjdete.“ 6 Tak zůstali a oba spolu jedli a pili. Potom dívčin otec vybídl muže: „Buď tak laskav, zůstaň ještě přes noc a buď dobré mysli.“ 7 Když se muž přece zvedl k odchodu, přinutil ho jeho tchán, že tam opět zůstal přes noc. 8 Pátého dne za časného jitra chtěl odejít, ale dívčin otec na něho zase naléhal: „Posilni se prosím!“ Pozdrželi se, až den pokročil, a oba pojedli. 9 Potom se muž se svou ženinou a mládencem zvedl k odchodu. Jeho tchán, dívčin otec, mu však řekl: „Pohleď, den se schyluje k večeru. Zůstaňte přes noc. Den se přece sklání. Přenocuj zde a buď dobré mysli. Zítra za časného jitra se vydáš na cestu a půjdeš ke svému stanu.“ 10 Avšak muž nechtěl zůstat přes noc, zvedl se k odchodu a došel se svým párem osedlaných oslů a se svou ženinou až naproti Jebúsu, což je Jeruzalém. 11 Když byli u Jebúsu, den téměř minul. Tu navrhl mládenec svému pánu: „Pojď prosím, uchýlíme se do tohoto jebúsejského města a přenocujeme v něm.“ 12 Ale jeho pán mu odvětil: „Neuchýlíme se do cizího města, které nepatří Izraelcům. Půjdeme dál do Gibeje.“ 13 A pobídl mládence: „Pojď, abychom se přiblížili k některému z těch míst a mohli přenocovat v Gibeji nebo v Rámě.“ 14 Šli tedy dál. Slunce už zapadlo, když byli u benjamínské Gibeje. 15 Uchýlili se tam a vstoupili do Gibeje, aby přenocovali. Když tam lévijec přišel, usadil se na městském prostranství, ale nebyl tu nikdo, kdo by jej přijal na noc do domu. 16 Večer se vracel z práce na poli nějaký starý muž. Pocházel z Efrajimského pohoří a pobýval v Gibeji jako host; mužové toho místa byli Benjamínovci. 17 Rozhlédl se a spatřil na městském prostranství pocestného. I otázal se ten starý muž: „Kam jdeš a odkud přicházíš?“ 18 Odvětil mu: „Ubíráme se z judského Betléma do odlehlých končin Efrajimského pohoří, odkud pocházím. Šel jsem do judského Betléma; chodím sloužit do Hospodinova domu. Tady však není nikdo, kdo by mě přijal do domu. 19 A přitom mám jak slámu a obrok pro své osly, tak chléb a víno pro sebe i pro tvou služebnici a pro mládence, který je s tvými služebníky. V ničem nemáme nedostatek.“ 20 Starý muž mu pravil: „Pokoj tobě! Klidně mi přenech starost o všechno, co potřebuješ. Jenom nezůstávej přes noc zde na prostranství.“ 21 Uvedl ho do svého domu a pro osly připravil krmivo. Umyli si nohy, jedli a pili. 22 Byli dobré mysli, avšak hle, mužové města, muži ničemníci, obklíčili dům, tloukli na dveře a vyzývali toho starého muže, hospodáře: „Vyveď muže, který vešel do tvého domu, ať ho poznáme!“ 23 Tu k nim ten hospodář vyšel a domlouval jim: „Ne tak, moji bratři! Nedopustíte se přece něčeho tak zlého! Vždyť tento muž vešel do mého domu. Nesmíte spáchat takovou hanebnost! 24 Tady je má dcerka, panna, a jeho ženina. Hned je vyvedu. Můžete je zneužít a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, ale vůči tomuto muži nesmíte spáchat takovou hanebnost.“ 25 Ti muži ho však nechtěli ani slyšet. Proto popadl ten muž svou ženinu a vyvedl jim ji ven. Obcovali s ní a zneužívali ji celou noc až do rána; propustili ji, teprve když vzešla jitřenka. 26 Za ranního rozbřesku se ta žena dovlekla zpět, zhroutila se u vchodu do domu muže, kde byl její pán, a zůstala ležet až do světla. 27 Ráno její pán vstal, otevřel domovní dveře a vyšel, aby se vydal na cestu. Tu spatřil ženu, svou ženinu, zhroucenou u vchodu do domu, s rukama na prahu. 28 Řekl jí: „Vstaň a půjdeme!“ Ale nedostal odpověď. Naložil ji tedy na osla a vydal se na cestu k domovu. 29 Když přišel do svého domu, vzal nůž, uchopil ženinu a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území. 30 Kdokoli to viděl, říkal: „Něco takového se nestalo a nebylo spatřeno ode dne, kdy Izraelci vyšli z egyptské země, až podnes. Uvažujte o tom, poraďte se a vyjádřete se!“ (Soudců 19,1 – 29, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Elíša a medvědi (Masakr dětí za plešatost)
(Prorok Elíša jde do Bételu, kde na něj skupina dětí křičí „plešoune, táhni!“, načež je prorok prokleje v Hospodinovu jménu a z lesa vyběhnou dva medvědi, kteří roztrhají 42 dětí.)
23 Odtud vystoupil do Bét-elu. Když šel po cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něho: „Táhni, ty plešoune, táhni, ty plešoune!“ 24 On se ohlédl, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dva chlapců. 25 Odtud odešel na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří. (2. Královská 2,23–25, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Jeftova oběť (Upálení vlastní dcery)
(Vůdce Jefta složí šílený slib Hospodinu, že pokud vyhraje válku, obětuje jako zápalnou oběť to první, co mu vyjde vstříc z domu; vyjde mu vstříc jeho milovaná dcera, kterou na jeho příkaz skutečně rituálně zavraždí a spálí.)
29 Tu spočinul na Jiftáchovi duch Hospodinův. Prošel Gileádem a Manasesem, prošel gileádským Mispé a z gileádského Mispé táhl na Amónovce. 30 Jiftách se Hospodinu zavázal slibem: „Jestliže mi opravdu vydáš Amónovce do rukou, 31 ten, kdo mi vyjde vstříc z vrat mého domu, až se budu v pokoji vracet od Amónovců, bude patřit Hospodinu a obětuji ho v zápalnou oběť.“ 32 Jiftách vytáhl do boje proti Amónovcům a Hospodin mu je vydal do rukou. 33 Způsobil jim převelikou porážku; od Aróeru až tam, kde se vchází do Mínítu, dobyl dvacet měst, až k Ábel-keramímu. Tak byli Amónovci před Izraelity pokořeni. 34 Když se Jiftách vracel do Mispé ke svému domu, hle, vychází mu vstříc jeho dcera s bubínky a s tancem. Byla to jeho jediná, kromě ní neměl syna ani dceru. 35 Jak ji spatřil, roztrhl svůj šat a zvolal: „Běda, má dcero, srazila jsi mě do prachu, stala ses mou zhoubou. Otevřel jsem ústa k Hospodinu a nemohu to vzít zpět.“ 36 Ona mu odpověděla: „Otče, otevřel jsi ústa k Hospodinu. Učiň se mnou, co ti vyšlo z úst, když ti Hospodin dopřál vykonat pomstu na tvých nepřátelích, Amónovcích.“ 37 Potom řekla otci: „Svol mi jen k jednomu: Ponech mi dva měsíce. Chtěla bych odejít do hor a se svými přítelkyněmi oplakat své panenství.“ 38 Řekl jí: „Jdi!“ a propustil ji na dva měsíce. Odešla se svými přítelkyněmi a na horách oplakávala své panenství. 39 Když uplynuly dva měsíce, vrátila se k otci. A on na ní vykonal slib, k němuž se zavázal, ačkoli muže nepoznala. Od té doby je v Izraeli zvykem, 40 že izraelské dcery rok co rok odcházejí opěvovat dceru gileádského Jiftácha, čtyři dny v roce. (Soudců 11,29–40, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Příběh o Noemově potopě (Vyhlazení veškerého lidstva)
(Bůh lituje, že stvořil člověka, a chladnokrevně utopí v křeči celou planetu – včetně batolat, těhotných žen a veškerého nevinného tvorstva vyjma jediné rodiny.)
5 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. 6 Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. 7 Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ 8 Ale Noe našel u Hospodina milost. 9 Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. 10 A Noe zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. 11 Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. 12 Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. 13 I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. 14 Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. 15 A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. 16 Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro. 17 Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. 18 S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. 19 A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu; samec a samice to budou. 20 Z rozmanitých druhů ptactva a z rozmanitých druhů zvířat a ze všech zeměplazů rozmanitých druhů, z každého po páru vejdou k tobě, aby se zachovali při životě. 21 Ty pak si naber k obživě různou potravu, nashromáždi si ji, a bude tobě i jim za pokrm.“ 22 Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. (Genesis 6,5–22, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
1 I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý. 2 Ze všech zvířat čistých vezmeš s sebou po sedmi párech, samce se samicí, ale ze zvířat, která nejsou čistá, jen po páru, samce se samicí. 3 Také z nebeského ptactva po sedmi párech, samce a samici, aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi, 4 neboť již za sedm dní sešlu na zemi déšť, který potrvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Smetu z povrchu země vše, co povstalo, co jsem učinil.“ 5 Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. 6 Šest set let bylo Noemu, když nastala potopa, vody na zemi. 7 Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. 8 Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi, 9 vždy po páru vešli samec a samice k Noemu do archy, jak mu Bůh přikázal. 10 Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy. 11 V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. 12 Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí. 13 Právě toho dne vešli Noe i Šém, Chám a Jefet, synové Noeho, i žena Noeho a tři ženy jeho synů s nimi do archy, 14 oni i všechna zvěř rozmanitých druhů, všechen dobytek rozmanitých druhů, všichni plazící se zeměplazi rozmanitých druhů i všechno ptactvo rozmanitých druhů, každý pták, každý okřídlenec. 15 Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. 16 Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. 17 Potopa na zemi trvala čtyřicet dní, vod přibývalo, až nadnesly archu, takže se zdvihla od země. 18 Vody zmohutněly a stále jich na zemi přibývalo. Archa plula po hladině vod. 19 Vody na zemi převelice zmohutněly, až přikryly všechny vysoké hory, které jsou pod nebesy. 20 Do výšky patnácti loket vystoupily vody, když byly přikryty hory. 21 A zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. 22 Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo. 23 Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše. 24 Mohutně stály vody na zemi po sto padesát dnů. (Genesis 7,1–24, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
20 I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. 21 Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. 22 Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. 23 Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. 24 Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, 25 řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ 26 Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! 27 Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“ 28 Po potopě žil Noe tři sta padesát let. 29 Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a umřel. (Genesis 9,20–29, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Pasáž o klatbě Amálekitů (Rozkaz k totálnímu vyhlazení)
(Bůh přísně přikazuje králi Saulovi, aby zničil celý kornout národa Amálekitů a neslitoval se nad nikým: „Pobij muže i ženy, děti i kojence, dobytek, velbloudy i osly!“, což je čistá definice moderně chápané genocidy.)
1 Samuel řekl Saulovi: „Hospodin mě poslal, abych tě pomazal za krále nad jeho lidem, nad Izraelem. Nyní tedy uposlechni Hospodinových slov. 2 Toto praví Hospodin zástupů: Rád bych zúčtoval s Amálekem za to, co učinil Izraeli; jak se mu postavil do cesty, když vystupoval z Egypta. 3 Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte všechno, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla.“ 7 Saul na Amáleka udeřil a pobíjel je od Chavíly až k cestě do Šúru, který leží před Egyptem. 8 Amáleckého krále Agaga chytil živého a všechen lid vyhubil ostřím meče jako klatý. 9 Saul a jeho lid ušetřili Agaga a to nejlepší z bravu a skotu, z vykrmených i ze skopců, prostě všechno, co bylo dobré; to zničit jako klaté nechtěli. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné. (1. Samuelova 15,1–3.7–9, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Pokus rané církve naroubovat na tento pustý pouštní teror Kristovu nepodmíněnou lásku se stal historickou katastrofou. Kristus jasně varoval před naléváním nového vína do starých měchů. Instituce ho neposlechla – a měchy se roztrhly, čímž vznikl schizofrenní konstrukt, ze kterého si mocipáni vybírají pasáže podle toho, zda chtějí zrovna kázat milosrdenství, nebo žehnat zbraním a upalovat kacíře. Naroubovat na tento pouštní teror Kristovu gnózi stvořilo teologického Frankensteina. Zkoušíš-li se dnes večer v pokoji upřímně pomodlit k bohu, který nechal roztrhat děti medvědy nebo přikázal vyvraždit kojence, sleduj, co to udělá s tvou lidskou důstojností a psychickým zdravím. Biblická etická slepota dokonale likviduje přirozenou lidskou empatii: jakmile bůh nařídí zlo, stává se v očích věřícího dobrem a z morálního člověka se stává poslušná zombie.
Hlasy odporu: Demoliční četa apologetiky
Tuto neschopnost sloučit absolutní zlo a dobro do jednoho kánonu vnímali mystici, gnostici, filozofové i vědci napříč celými dějinami. Odmítli omlouvat neomluvitelné a Boha Starého zákona jasně identifikovali jako zlo, tyrana či demiurga. Následující myslitelé prolomili tabu a nahlas pojmenovali to, co církev úzkostlivě tají: obě Bible jsou nasáklé krví a institucionálním terorem.
1. Prvotní gnostický odpor: Bůh Lásky vs. Archont chaosu
Tito lidé byli nejblíže původnímu zdroji. Viděli, jak se institucionální církev rodí, a s hrůzou sledovali, jak přijímá demiurga za svého boha.
Markión ze Sinópé (2. stol.) ve svých Antitezích rozsekl kánon:
„Jeden Bůh je spravedlivý soudce, přísný a krutý, tvůrce a vládce tohoto světa. Druhý Bůh je dobrý, milosrdný a zjevil se až v Kristu. Zákon a Evangelium si odporují tak jako stvořitel světa a Nejvyšší Bůh. Oko za oko a milujte své nepřátele nemůže vyjít z jedněch úst.“
Tajná kniha Janova (Kodexy z Nag Hammádí, 2. stol.):
„A Jaldabaóth řekl: ‚Já jsem Bůh žárlivý a kromě mne žádný jiný Bůh není.‘ Ale tímto tvrzením ukázal andělům, že jiný Bůh existuje. Vždyť kdyby nebylo jiného, vznešenějšího Boha, na koho by žárlil?“
Ptolemaios (Valentiniánský gnostik, 2. stol., List Flóře):
„Zákon byl dán Mojžíšem, a ne dokonalým Bohem Otcem. Obsahuje nařízení poznamenaná nespravedlností a odplatou, což nemůže pocházet od dokonalého Boha. Zjevně pochází od stvořitele tohoto světa, který je pouhým prostředníkem.“
Katarští biskupové (Liber de duobus principiis, 13. stol.):
„Je nemožné, aby dobrý Bůh byl autorem Starého zákona. Bůh, který proklíná zemi, utápí svět v potopě a přikazuje prolévat krev zvířat i lidí, je Rex Mundi – Král tohoto světa, samotný Satan.“
Manichejský vůdce Faustus z Mileve (4. stol. citovaný sv. Augustinem):
„Jak můžete vy, křesťané, tvrdit, že sloužíte Kristu, když jste si do svého kánonu natáhli toho nejkrutějšího, nejzavrženíhodnějšího židovského boha války, krve a pomsty, který má s Bohem Lásky společného asi tolik jako světlo s temnotou?“
2. Mystická a filozofická deziluze: Zrada v základech
Tito myslitelé měli hlubokou duchovní zkušenost, ale právě proto odmítli institucionální Bibli. Viděli v ní morální dno.
Simone Weilová (Filozofka a mystička, Dopisy knězi):
„Uznat Hospodina, boha Starého zákona, za otce Krista, je ta nejstrašnější lež. Tento Jehova, který nařizuje vyvražďování celých národů, není Bohem, ale Velkým Zvířetem. Křesťanství se zradilo ve chvíli, kdy Starý zákon přijalo jako zjevení.“
Lev N. Tolstoj (Království Boží ve vás, 1893):
„Zákon Mojžíšův a učení Kristovo se vzájemně naprosto vylučují. Církev udělala osudovou chybu. Spojila primitivní kmenové pověry plné krve s čistým světlem Kázání na hoře a vytvořila tak pokryteckou teologii ospravedlňující každou válku.“
Carl Gustav Jung (Odpověď na Jóba, 1952):
„Starozákonní Jahve se chová jako nevědomý, amorální přírodní živel plný afektů a žárlivosti. Utrpením, které způsobil nevinnému Jóbovi jen kvůli sázce, ukázal vlastní temnotu. Jahve postrádá jakýkoliv lidský soucit.“
Arthur Schopenhauer (Parerga a Paralipomena, 1851):
„Křesťanství v Novém zákoně je absurdním a nefunkčním spletencem. Vzalo starověký, krutý židovský materialismus a naroubovalo na něj indicko-asketický prvek Krista. Výsledkem je rozpolcená kniha, která si vnitřně neustále odporuje.“
Emil Cioran (Filozof a esejista):
„Svět nestvořil milující Otec, nýbrž zlovolný demiurg, který se vyžívá v lidském utrpení a vybudoval tuto vesmírnou klec jen proto, aby mohl sledovat naše křeče a slyšet naše výkřiky.“
William Blake (Snubní blouznění pekla):
„Stvořitel Starého zákona je pravým utlačovatelem lidstva. Milton psal s pouty na rukou, když mluvil o Bohu a zákonech, ale zcela svobodně, když obhajoval Satana a lidskou svobodu.“
3. Osvícenský a racionální odpor: Knihy démonů
Tito lidé se nebáli veřejného lynče. Četli text doslovně a nahlas říkali to, co se ostatní báli i jen pomyslet.
Thomas Paine (Věk rozumu, 1794):
„Kdykoliv čteme ty obscénní příběhy, smyslné zhýralosti, kruté popravy a neúprosnou pomstychtivost, kterými je zaplněna více než polovina Bible, bylo by mnohem logičtější nazývat ji slovem démona než slovem Božím. Je to historie ničemnosti, která mě naplňuje odporem.“
Thomas Jefferson (Z dopisu Johnu Adamsovi, 1814):
„Z evangelií jsem vyřízl to, co je skutečně Kristovo. To, co zbylo po apoštolech a Pavlovi, je jen hromada hnoje plná dogmat, manipulací a nadpřirozených nesmyslů, kterými znečistili čisté učení.“
Voltaire (Filozofický slovník, 1764):
„Jak můžeme uctívat knihu, ve které Bůh nařizuje vraždit ženy a děti, rozbíjet jim hlavy o kameny a kde jeho oblíbení proroci žijí z krve a lží? Je to jen krvavý pomník lidského šílenství.“
Paul Thiry, baron d’Holbach (Odhalené křesťanství, 1761):
„Celá židovsko-křesťanská Bible je politickým nástrojem tyranie, který učí lidi, že Bůh je krvelačný mstitel, a tím ospravedlňuje absolutní moc králů a kněží k vraždění nevěřících ve jméno víry.“
Richard Dawkins (Boží blud, 2006):
„Bůh Starého zákona je patrně nejnepříjemnější postavou celé fikce: žárlivý a pyšný na to; malicherný, nespravedlivý a neúprosný manipulátor; pomstychtivý, krvežíznivý pachatel etnických čistek; misogynní, homofobní, rasistický, infanticidní, genocidní, megalomanský a sadomasochistický tyran.“
Robert G. Ingersoll (Přednášky a projevy):
„Inspirace Bible závisí na ignoranci toho, kdo ji čte. Číst příběh o tom, jak Bůh přikázal vraždit bezbranné ženy a děti v Midjánu, a věřit, že to pochází od Boha nekonečné milosti, znamená zabít v sobě veškerý soucit a rozum.“
Albert Einstein (Vyjádření k náboženství):
„Slovo Bůh pro mě není nic jiného než výraz a produkt lidských slabostí. Bible je jen sbírka úctyhodných, ale přesto primitivních legend, které jsou navíc docela dětinské. Žádná interpretace, ať by byla jakkoliv rafinovaná, to pro mě nemůže změnit.“
Baruch Spinoza (Teologicko-politický traktát, 1670):
„Písma se nesnaží učit filozofii nebo absolutní pravdu, ale pouze poslušnost. To, co je nám předkládáno jako Bůh ve Starém zákoně, je pouze lidská představa přizpůsobená omezenému chápání tehdejšího hrubého davu.“
Carl Sagan (Kontakt):
„Kdyby nějaká pokročilá vesmírná inteligence četla naši posvátnou knihu, vzala by raději nohy na ramena, protože by v ní viděla soupis barbarských kmenových válek a psychopatického týrání, nikoliv zprávu vyspělého vesmíru.“
Anatomie infekce: Sutechův návrat a zrada uvnitř Nového zákona
Otrávená potrava se nezastavila u Malachiáše. Demiurgický jed Sutecha se nezastavil před branami Nového zákona – naopak, úspěšně se prožral i do jeho struktury a rozbil ho zevnitř. Původní čisté Kristovo poselství o vnitřním probuzení a gnózi („Království boží je uvnitř vás“) bylo zamořeno starozákonním duchem pomsty, strachu a krevní oběti. Sutech se vrátil v přestrojení a skrze editory, apoštola Pavla a církevní autory začal ovlivňovat i novozákonní texty, kde vidíme jasnou dehonestaci Krista a návrat k totalitnímu teroru:
Dehonestace a pokřivení Kristova obrazu (Pohrdání kananejskou ženou)
Sutechův vliv v evangeliích vidíme v okamžicích, kdy jsou do úst učitele lásky vkládány projevy tvrdosti a kmenového elitářství. Přesně to se ukazuje v drsném příběhu, kde Ježíš zprvu odsekává pohanské ženě a přirovnává její národ k psům:
21 Ježíš odtud odešel a uchýlil se do končin Týru a Sidónu. 22 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ 23 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a prosili ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ 24 On odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ 25 Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ 26 On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ 27 Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ 28 Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Matouš 15,21–28, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Infiltrátorova stopa – Motiv „Skřípění zubů“ a počátky pekla
Nejde o náhodu. Opakované, agresivní výhružky „pláčem a skřípěním zubů v ohnivé peci“ jsou cizorodým tělesem a jasným Sutechovým rukopisem, který se nestydatě propašoval i do textů, aby vynesl strach nad lásku.
Tento Archontický motiv prorůstá celým Novým zákonem a vyvíjí se až do mrazivých obrazů věčného mučení (kde chudák v pekle prosí o kapku vody, jako v podobenství o bohatci a Lazarovi): 41 Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, 42 a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. (Matouš 13,41–42, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
24 Zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se v tomto plameni velice trápím.‘ 25 Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. 26 A navíc je mezi námi a vámi velká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘ (Lukáš 16,24–26, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Vražedná brutalita prvotní církve (Skutky apoštolů – Příběh Ananiáše a Safiry)
Že Sutech převzal vládu nad formující se církví, dokazuje otřesný příběh Ananiáše a Safiry ve Skutcích. Lhát o penězích sice není morálně čisté, ale chladnokrevná poprava na místě ukazuje, že církev jedná s naprosto stejnou vražednou a trestající brutalitou jako pouštní demiurg: 1 Jistý muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. 2 Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. 3 Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal si stranou část peněz za to pole? 4 Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ 5 Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kdo to slyšeli, padla velká bázeň. 6 Mladší bratři ho zabalili, vynesli ven a pochovali. 7 Asi po třech hodinách vešla jeho žena, která nevěděla, co se stalo. 8 Petr na ni uhodil: „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, za tolik.“ 9 A Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi jsou kroky těch, kteří pochovali tvého muže; vynesou i tebe.“ 10 A vtom se skácela k jeho nohám a byla mrtvá. Když ti mládenci vešli dovnitř, našli ji mrtvou; vynesli ji a pochovali vedle jejího muže. 11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kdo o tom slyšeli. (Skutky apoštolů 5,1–11, Český ekumenický překlad / Bibleserver.com)
Kult krve jako globální okultní rituál (Hlubší religionistický pohled)
Moderní religionistika, psychologie náboženství a gnostická analýza se shodují na tom, že institucionální křesťanství systematicky přetvořilo Kristovo radikální poselství v rituální kult krve. Podle badatelů a kritiků (včetně myšlenkového odkazu René Girarda či hlubinné psychologie) funguje praxe mše svaté, symbolika obětního beránka, uctívání popraveného těla na kříži a rituální „pití krve a pojídání těla“ jako globální psychicko-energetický okultní rituál. Místo aby osvobozoval lidského ducha skrze přímou gnózi, tento systém udržuje kolektivní nevědomí lidstva v permanentním okruhu viny, oběti a energetického vyčerpávání. Archontické síly takto skrze opakovanou psychodramatickou tematiku krve a trestu parazitují na lidské psychice a poutají duši k hmotnému plánu, čímž dokonale naplňují starozákonní model výpalného za hříchy.
Hlasy dekonstrukce Nového zákona
Friedrich Nietzsche (Antikrist, 1888):
„Pavel zničil křesťanství. Z radostné zvěsti udělal náboženství viny. Vrátil do něj to nejhorší ze starozákonního židovství – teologii krevní oběti. Z Ježíše udělal pouhou splátku pro rozzuřeného Boha a zničil tak jedinou záchranu lidstva.“
Mark Twain (Listy z planety Země):
„Starý zákon popisuje Boha jako nezvladatelného, krvežíznivého maniaka. Ale byl to až Nový zákon, který vynalezl peklo. Vymyslel místo věčného mučení a nekonečné bolesti, čímž překonal veškerou starozákonní krutost v historii.“
D. H. Lawrence (Apokalypsa, 1931):
„Zjevení Janovo je kniha, ve které slabí, zatrpklí a plní kmenové nenávisti sní o tom, jak Bůh jejich rukama utopí svět v krvi. Je to triumf čiré, starozákonní pomstychtivosti převlečené do křesťanských šatů.“
Bertrand Russell (Proč nejsem křesťanem, 1927):
„Nemohu považovat za morálně dokonalého někoho, kdo v evangeliích neustále vyhrožuje ‚pláčem a skřípěním zubů‘. Tato mstivost zapsaná v textu, hrozba věčným trestem a surovost vůči nevěřícím snižují samotného Krista na úroveň mstivého bůžka.“
Závěr: Velké Probuzení a odvrhnutí cinknutého kánonu
Bible v její kanonické, církevně schválené podobě slouží jako dokonalý nástroj manipulace, zotročení a udržení lidstva v Archontické karanténní zóně. Vystoupení z tohoto biblického matričního systému – k čemuž se aktivně hlásí i snahy jako Česká gnostická individualistická komunita – představuje nezbytný akt psychické sebeobrany, dosažení duševní autarkie a záchrany vlastní duše před parazitickým vlivem. Naše planeta je spravována jako věznice skrze toxický memetický virus poslušnosti, ale hledač pravdy se z něj může vyvázat. Nejde o to historické rukopisy pálit, ale pohlížet na ně přísně analyticky, dekonstruovat zvrácený kmenový bůh-model jako psychopatický konstrukt a midrašicky rozbít kánon na kusy. Nedovolme cenzorům, aby nám ukradli Krista nebo naši svobodu pro potřeby demiurga. Je na čase odmítnout eucharistický kanibalismus, zničit pouta strachu zvané timor Dei a provést Velké Probuzení – protože pravé Světlo nečeká v popsaných svitcích starověkých tyranů, ale hluboko uvnitř lidského vědomí. Světlo nelze ukřižovat.
Seznam použitých zdrojů a literatury
Zdroje biblických citací (Starý a Nový zákon)
Český ekumenický překlad (ČEP): Citováno z online databáze portálu Bibleserver.com pro následující pasáže:
Jób 1,6–12 (Sázka v nebeském kasinu)
Genesis 22,1–12 (Zkouška Abrahama a Izáka)
Numeri 31,1–47 (Genocida Midjánců a přivlastnění panen)
Samuelova 21,1–14 (Vydání sedmi nevinných Saulových synů Gibeonitům)
Genesis 19,30–38 (Lot a jeho dcery v jeskyni)
Soudců 19,1–30 (Levitova družka rozsekaná na dvanáct kusů)
Královská 2,23–25 (Prorok Elíša a medvědi trhající děti)
Soudců 11,29–40 (Jeftova oběť vlastní dcery)
Genesis 6,5–22, 7,1–24 a 9,20–29 (Noemova potopa a vyhlazení veškerého lidstva)
Samuelova 15,1–3.7–9 (Rozkaz k totálnímu vyhlazení Amálekitů)
Matouš 15,21–28 (Ježíš a kananejská žena / přirovnání ke psům)
Matouš 13,41–42 (Ohnivá pec, pláč a skřípění zubů)
Lukáš 16,24–26 (Podobenství o bohatci a Lazarovi, propast mezi nebem a peklem)
Skutky apoštolů 5,1–11 (Poprava Ananiáše a Safiry)
Gnostické, starověké a středověké prameny
Antiteze – Markión ze Sinópé (ztracený spis rekonstruovaný z polemik církevních otců).
Tajná kniha Janova (Apokryfon Janův) – Kodexy z Nag Hammádí (NHC II, 1 a IV, 1).
List Flóře – Ptolemaios (valentiniánský gnostický list zachovaný v Epifaniově díle Panarion).
Liber de duobus principiis (Kniha o dvou principech) – Katarští teologové (13. století).
Dopisy sv. Augustinovi proti manichejcům – Faustus z Mileve (4. století).
Kniha Jubileí – Etiopská Bible, církev Tewahedo (texty vyjednávání Mastemy a zkoušky Abrahama).
Filosofická, mystická a literární díla
Simone Weilová: Dopisy knězi (Letters to a Priest).
Lev N. Tolstoj: Království Boží ve vás (Царство Божие внутри вас, 1893).
Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba (Antwort Hiob, 1952).
Arthur Schopenhauer: Parerga a Paralipomena (1851).
Emil Cioran: O potížích zrození (De l’inconvénient d’être né, 1973).
William Blake: Snubní blouznění pekla (The Marriage of Heaven and Hell, 1790–1793).
Thomas Paine: Věk rozumu (The Age of Reason, 1794).
Thomas Jefferson: Korespondence (dopis Johnu Adamsovi, 1814).
Voltaire: Filozofický slovník (Dictionnaire philosophique, 1764).
Paul Thiry, baron d’Holbach: Odhalené křesťanství (Le Christianisme dévoilé, 1761).
Richard Dawkins: Boží blud (The God Delusion, 2006).
Robert G. Ingersoll: Přednášky a projevy o náboženství.
Albert Einstein: Korespondence a vyjádření k náboženství (vydáno v souborech Einsteinovy myšlenky a názory).
Baruch Spinoza: Teologicko-politický traktát (Tractatus Theologico-Politicus, 1670).
Carl Sagan: Kontakt (Contact, 1985).
Friedrich Nietzsche: Antikrist (Der Antichrist, 1888).
Mark Twain: Listy z planety Země (Letters from the Earth, vydáno posmrtně).
D. H. Lawrence: Apokalypsa (Apocalypse, 1931).
Bertrand Russell: Proč nejsem křesťanem (Why I Am Not a Christian, 1927).
Židovské hermeneutické zdroje
Rabi Jonathan Sacks: Základní myšlenky judaismu / studie k biblické hermeneutice a pojetí Ústní Tóry.
Maimonides (Moše ben Maimon): Průvodce bloudících (Moreh Nevuchim, 12. století).
Rabi Adin Steinsaltz: Komentáře k Talmudu a úvahy o struktuře Tóry.
Rabi Abraham Joshua Heschel: Bohosledný člověk / The Prophets.
Midraš Rabbah: Tradiční rabínské exegetické komentáře k Pětici knih Mojžíšovým (systém PaRDeS).