Gnosticismus

Gnosticismus byl jediným duchovním a filozofickým systémem, který dával vyčerpávající odpovědi na věčné otázky lidstva: důvod existence, původ zla a příčiny utrpení.

Gnostici pozdního starověku, prvních staletí našeho letopočtu, věřili, že lidé byli vrženi do tohoto světa, který je soumračný, tíživý, chladný, surový, krutý a někdy až šíleně zvrácený. Lidé byli slabí a bezbranní, byli jen mosty života v nekonečném řetězci generací. Proti své vlastní vůli žili, někdy i celý život, jakoby v blouznění, beznaději a horečném hledání přeludů. Jejich existence neměla smysl a smrt byla mučivá. Jejich mysl pronásledovala posedlost, osamělost a smutek a jejich těla nemoci, bída a utrpení. Nebyli si vědomi toho, co se s nimi děje. Lidská existence byla jako děsivý sen a netopýr – symbol slepoty, temnoty a nočních můr – byl jeho ztělesněním.

Ale svět prachu byl konečný a obecně náhodný jako lidé sami, což znamenalo, že byl nepodstatný a druhořadý. A pouze částečka ducha zatížená v člověku je primární, a ta podléhala Pleroma.

Gnostici se neutěšovali přítomností všudypřítomné, vševidoucí, milosrdné a starostlivé nejvyšší bytosti, ale tvrdili, že Stvořiteli je utrpení jím stvořených tvorů naprosto lhostejné. Jeho rty byly zapečetěné a jeho pohled byl chladný a slepý jako svět, který stvořil. A přesto se lidské bytosti nacházely nad jeho maličkou tělesnou klecí a nad vesmírným Stvořitelem, neboť v sobě nesl pochopení jiného, pravdivého a dokonalého světa. ‚Poznáním je tedy zachráněn vnitřní, duchovní člověk, takže nám stačí poznání univerzálního bytí: to je pravá spása,‘ tvrdil Valentinus.

Gnóze učinila jedince soběstačným a umožnila mu existovat tam, kde byl život prázdný, nesmyslný a konečný.

„Má-li člověk gnózi, je bytostí z výšin. Je-li volán, slyší, odpovídá a obrací se k tomu, kdo ho volá, aby k němu znovu vystoupil.“ (Evangelium pravdy 22,3-15) „Radost člověku, který znovu objevil sám sebe a probudil se!“ (Gnóze). (Evangelium pravdy 30,13 a násl.).

Tato zvláštní vize, oproštěná od mýtů a vyvyšování jednotlivých nauk, umožnila následovníkům hovořit o jedinečnosti gnostického ideálu bez ohledu na epochu, kulturu a okolnosti.

Gnosticism

Gnosticism was the only spiritual and philosophical system that gave exhaustive answers for eternal questions of humankind: the reason for existence, the origin of evil, and the reasons for suffering.

Gnostics of late antiquity, the first centuries of our era, believed that human beings were cast into this world, which was dusky, onerous, cold, crude, cruel, and at times maddeningly perverse. Weak and defenceless, humans were just life bridges in the endless chain of generations. Against their own will they lived, at times all their lives, as if in raving delirium, hopelessness, and feverish quest for mirages. Their existence was pointless, and death was agonizing. Their minds were haunted by obsession, loneliness, and sorrow, and their flesh by sickness, miseries, and woes. They were unaware of what was happening to them. Human existence was like a scary dream, and a bat—the symbol of blindness, darkness, and nightmares—was the embodiment of it.

But the world of dust was finite and, generally, incidental like humans themselves, which meant it was inconsequential and secondary. And only spirit’s particle encumbered in a human is primary, and it was subject to pleuroma.

Gnostics did not comfort with the presence of an omnipresent, all-seeing, merciful and caring supreme being, but claimed that the Creator was absolutely indifferent to the suffering of the creatures made by Him. His lips were sealed, and His glance was cold and blind like the world He created. And yet human beings were above his tiny cage of flesh, and above the cosmic Creator as He carried in Himself the understanding of a different, true, and perfect world. ‘Through knowledge, then, is saved the inner, spiritual man; so that to us suffices the knowledge of universal being: this is the true salvation,’ Valentinus maintained.

Gnosis made individuals self-sufficient, allowing them to exist where life was empty, pointless, and finite.

‘If a person has the Gnosis, he is a being from on high. If he is called, he hears, replies, and turns towards Him who calls him, in order to reascend to Him.’ (The Gospel of Truth 22:3-15) ‘Joy to the man who has rediscovered himself and awakened!’ (The Gospel of Truth 30:13 f.).

This particular vision, free from myths and exaltation of separate teachings, allowed followers to speak about the uniqueness of the Gnostic ideal irrespective of epoch, culture, and circumstances.