Obsah

1. Úvod – Gnosticismus, gnóze a otázka „elitářství“
2. Pravý Bůh vs. Demiurg – Gnostická vzpoura proti abrahámovskému Stvořiteli
3. Elitářství gnóze – Proč je poznání vyhrazeno nemnohým
4. Moderní gnosticismus – Oživení gnóze a přetrvávající boj o pravdu
5. Výzva k boji o gnózi – Elitní úsilí o mimořádné setkání s Pravdou
6. Terminologický slovník

Úvod

Gnosticismus (z řeckého gnósis – poznání) je nábožensko-filosofický směr, který klade důraz na osobní duchovní poznání přesahující běžnou víru. Od počátků v pozdní antice byl gnosticismus obestřen aurou tajemství – učení předávané jen zasvěceným – což vedlo mnohé k názoru, že je svou podstatou „elitářský“. V tomto kontextu však elitářství neznamená společenskou nadřazenost, ale odkazuje k duchovní elitě, totiž k těm nemnoha, kdo dosahují pravého poznání (gnóze) a skrze něj spásy. Gnostici se nikdy neřadili k masám věřících; naopak, pokládali se za vyvolené, kteří pronikli k pravdě skryté většině. Proč právě gnóze vyžaduje elitní přístup a proč se gnosticismus tvrdě staví proti Bohu Abrahámovských náboženství, na těchto otázkách stojí samotná podstata gnostické filosofie. Tento článek rozebere gnostický mýtus o Stvořiteli (Demiurgovi) a nejvyšším Bohu, ukáže, proč gnostici odmítli abrahámovské božstvo, a vysvětlí, proč je gnóze cestou náročnou a výlučnou. Nakonec zazní výzva k „elitářství“ v původním smyslu – tedy k odhodlanému boji každého opravdového gnostika za hluboké poznání, jež vrcholí mimořádným setkáním s Pravdou.

Pravý Bůh vs. Demiurg: Gnostická vzpoura proti abrahámovskému Stvořiteli

Jedním z ústředních rysů gnosticismu je ostré odlišení pravého nejvyššího Boha od nižšího boha-Stvořitele hmotného světa. Gnostici zastávali názor, že Bůh uctívaný v Abrahámovských náboženstvích (tj. Hospodin Jahve Starého zákona) není totožný s nejzazším božským Principem. Naopak jej považovali za podřízenou a nedokonalou bytost – za Démona-Stvořitele čili Demiurga, který stvořil náš materiální svět ve své nedokonalosti. Tento Demiurg (řecky Dēmiurgós – „řemeslník“) je dle gnostiků příčinou veškerých nedostatků, chyb a zla v námi známém světě. Svět, který utvořil, nese známky jeho omezenosti – „jeho tvorba se mu vlastně moc nepodařila“.

Gnostický mýtus často líčí, jak na počátku emanací božské Plnosti (Pleromatu) došlo ke vzniku nižší bytosti – právě onoho tvořícího boha. V některých verzích se mluví o pádu Sofie (Božské Moudrosti) a zrození arogantního tvora jménem Jaldabaoth, který si neuvědomuje svou odvozenost od vyššího Božstva. Tento Demiurg-Jaldabaoth je ztotožňován s biblickým Hospodinem a v gnostických textech vystupuje jako pyšný uzurpátor božského titulu. V apokryfním Apokryfu Janově Demiurg prohlašuje: „Já jsem Bůh a žádný jiný není mimo mne!“ – pronáší to však v nevědomosti o vyšší Síle, z níž sám vzešel. Z tohoto pýchou zaslepeného výroku gnostici vyvozovali, že Bůh Starého zákona se neprávem vydává za nejvyššího – je to nepravý Bůh, který nezná pravého, transcendentního Boha nad sebou. Navíc gnostická interpretace příběhu z Genesis obrací tradiční pojetí: zatímco v Bibli Hospodin zakazuje člověku jíst ze stromu poznání, gnostici tvrdí, že tím bránil lidstvu v nabytí osvobozujícího vědění. Gnostický výklad líčí, že Demiurg záviděl člověku jiskru duchovního světla, kterou do něj vložil transcendentní Bůh, a proto „se snažil člověku omezit poznání tím, že mu v ráji zakázal ovoce poznání“. Had – tradičně pokládaný za svůdce – je v očích gnóze naopak dobrodincem, který lidem pomáhá otevřít oči. Gnostici tak pojímali pád člověka ne jako důsledek neposlušnosti, nýbrž jako začátek osvobozování od klamu: ochutnání ze stromu poznání bylo prvním krokem ke gnózi, zatímco zákaz Demiurga byl aktem tyrana udržujícího duše v nevědomosti.

Aby vysvětlili přetrvávající utrpení a nevědomost ve světě, gnostici dále rozvinuli koncept Archontů (vládců). Archonti jsou nižší bohové či démonické bytosti, které Demiurgovi pomáhají spravovat a ovládat hmotný svět – jakési kosmické úřednictvo jeho „království klamu“. Gnostici učí, že lidstvo žije pod nadvládou těchto Archontů, kteří brání duším ve spojení s pravým Bohem. Nejvyšší a dobrý Bůh je od našeho světa vzdálen; člověku se může dát poznat jen prostřednictvím duchovních vyslanců (poslů světla), jako byl například Ježíš. Ježíš je v mnoha gnostických textech chápán nikoli jako vtělený Bůh Stvořitel, ale spíše jako gnostický spasitel seslaný pravým Božstvem, aby probudil vyvolené duše z moci Archontů. Gnostické křesťanské spisy jej často vykreslují spíše jako božského učitele moudrosti než jako ukřižovaného vykupitele; jeho úkolem je předat skryté poznání, jež osvobodí. Tím se gnostická teologie zásadně odchyluje od orthodoxního křesťanství: spása nepřichází skrze víru v oběť na kříži, nýbrž skrze poznání pravdy, jež Ježíš zprostředkovává těm, kdo „mají uši k slyšení“.

Pro tradiční židovsko-křesťanskou víru byla taková tvrzení pochopitelně šokující a kacířská. Postavit Stvořitele světa (Hospodina) do role neznalého či dokonce zlého démona bylo radikální invertování náboženských hodnot – skutečná vzpoura ducha proti uznávanému řádu. Gnosticismus tímto tvrdým odmítnutím abrahámovského Boha reagoval na problém zla ve světě: namísto ospravedlňování Boha za utrpení (teodicea) jednoduše prohlásil, že Bůh stvořitel je původcem zla, protože je nedokonalý či zlovolný. Řešení nabídl v podobě vyššího božstva dobra daleko nad Stvořitelem. Tato myšlenka se objevuje i u některých současníků raných gnostiků – například Marción v 2. století učil, že Bůh Starého zákona je spravedlivý, leč krutý demiurg, zatímco nad ním existuje dobrý Bůh Nového zákona, Otec Ježíšův. Gnostici však šli ještě dál: nejenže oddělili dobrého Boha od zlého Stvořitele, ale vyzvali člověka, aby se odvrátil od falešného boha tohoto světa a hledal cestu k nepoznanému Bohu nejvyššímu. Gnostická spiritualita je v jádru revoltou vůči „bohu tohoto světa”, kterého ztotožňuje s hmotou, lží a neznalostí. Právě toto odvržení „pána tohoto věku“ gnostiky odlišuje – místo uctívání Stvořitele se soustředí na poznání Transcendentna, jež je zdrojem světla a spásy.

Elitářství gnóze: Proč je poznání vyhrazeno nemnohým

Z výše uvedeného je patrné, že gnostická cesta není pro každého. Gnosis – přímé duchovní poznání – je náročný proces probuzení z iluzí světa, který vyžaduje mimořádné schopnosti vhledu a odvahu zpochybnit obecně přijímané „pravdy“. Gnostici věřili, že lidské duše nejsou stejné: jen některé v sobě nesou jiskru duchovního světla schopnou probudit se k plnému poznání. Již ve starověku proto gnostické školy dělily lidi do kategorií podle jejich duchovní vnímavosti. Například Valentinovská gnóze mluvila o třech typech lidí: hylikové (materiální, úplně v zajetí hmoty a neznalosti), psychikové (duševní, věřící běžnou vírou, ale bez hlubšího poznání) a pneumatikové (duchovní, nadaní božskou gnózí). Spásy plně dosáhnou jen ti poslední – praví gnostici neboli duchovní elita. Není to tedy svévolná nadřazenost, ale logický důsledek nauky: pouze ten, kdo dosáhl poznání, může uniknout z okovů nevědomosti, zatímco ostatní zůstávají spoutáni klamem.

Gnostická spása je hluboce individuální a esoterická záležitost. Znamená to, že pravdu nelze předat masově ani zjednodušeně – musí být předávána skrytě, postupně a po částech, těm, kdo jsou připraveni ji přijmout. Historické prameny potvrzují, že gnostické učení mělo elitářský a esoterický charakter: gnostici své poznatky zapisovali a sdělovali v šifrovaných, obrazných textech, jimž porozuměl jen zasvěcený. Například gnostické spisy zobrazují Ježíše, jak hovoří v dlouhých promluvách o mysteriích eónů, archontů, Sofie atd., tedy v pojmech srozumitelných pouze úzkému okruhu poučených – odtud onen „gnostický“ (tajně poznaný) charakter učení. „Gnosticismus byl exkluzivní, elitářský a esoterický, otevřený jenom několika vyvoleným,“ konstatuje výstižně jeden komentář.

Toto elitářství však není výrazem pýchy, ale spíše funkční nutností. Gnostikové byli přesvědčeni, že většina lidí není ochotna nebo schopna přijmout nepohodlnou pravdu o světě – totiž že svět, který pokládají za dobré dílo Boha, je ve skutečnosti vězením a podvrhem zlého či pomýleného Demiurga. Toto poznání převrací vše naruby a vyžaduje odvahu myslet jinak. Není divu, že gnoze byla často dostupná jen v úzkém kruhu učedníků, kteří prošli náročnou přípravou. Dochované zprávy církevních Otců, kteří gnostiky kritizovali, potvrzují, že gnostické skupiny se uzavíraly před vnějšími lidmi a považovaly se za duchovní elitu v rámci křesťanstva. I samotné slovo gnostikós (gnostik) tehdy označovalo někoho, kdo má hlubší vědění, „znalce duchovních mystérií“. Gnostici se spíše než členy jedné církve cítili být společenstvím těch, kdo dosáhli určitého stupně poznání – tzv. pneumatiků či vyvolených. Například v textu Apokryfonu Janovu a dalších najdeme, že spásy dosáhne „rod dokonalého člověka“ či „nezničitelný lid“ – což jsou eufemismy pro komunitu pravých gnostiků, oproti běžným věřícím mimo tento okruh.

Důraz na poznání (gnózi) místo prosté víry odlišuje gnostiky od konvenční religiozity. Pro gnostiky víra (pistis) nestačí – slepá víra může být dokonce překážkou, je-li vložena v nepravého boha. Klíčová je osobní zkušenost pravdy. Tato premisa se jasně odráží v gnostických spisech: poznání je spásné, zatímco neznalost je odsouzení. „V gnosticismu je role poznání zdůrazňována na úkor víry,“ konstatuje Aleš Chalupa při rozboru gnostických systémů. Jinak řečeno, gnostik nemá být prostě věřícím, který přijímá dogmata; má se stát hledačem a nositelem přímého poznání. Tím se nutně odlišuje od většinové náboženské společnosti, jež staví na víře sdílené všemi. Rané křesťanství se snažilo být univerzální („katolické“ znamená obecné) a spása měla být dostupná každému, kdo uvěří. Gnostikové oproti tomu tvrdili, že spása náleží jen tomu, kdo porozuměl tajemství existence. Toto esenciálně meritokratické pojetí duchovna můžeme označit za elitářské v pozitivním smyslu – spásu nezíská ten, kdo se podřídí autoritě a uvěří, ale ten, kdo v sobě rozvine vyšší schopnost poznání.

Je důležité zdůraznit, že gnostická elita nebyla elitou sociální či mocenskou. Často to byli jedinci žijící asketicky, stranou společnosti, někdy pronásledovaní. Jejich „výlučnost“ nespočívala v bohatství ani postavení, nýbrž ve vnitřním probuzení. Gnostické texty někdy používají podobenství o „perle v bahně“ – jiskra ducha (perla) je ukryta v bahně hmotného světa, a jen znalec ji rozpozná a očistí. Podobně je v Evangeliu Tomáše blahoslavena „osamělá a vyvolená duše“, která nalezne Království, odkud vyšla. Gnostická elitnost tedy není uzavřený klub na základě původu; je otevřená každému, kdo se odhodlá k náročné cestě za poznáním. Avšak jen nemnozí tak učiní – a právě ti tvoří onu duchovní elitu lidstva v pojetí gnóze.

Moderní gnosticismus: Oživení gnóze a přetrvávající boj o pravdu

Ačkoli klasický gnosticismus byl potlačen ve 3.–5. století a jeho texty zůstaly dlouho ztraceny, myšlenka tajného osvobozujícího poznání zcela nevymizela. V průběhu staletí se s gnostickými motivy setkáváme u různých heretických či esoterických proudů (např. u Bogomilů a Katarů ve středověku, u mystiků typu Jakuba Böhmeho nebo u různých okultních společností). Skutečný rozmach zájmu o starověkou gnózi však nastal až ve 20. století, zejména po senzačním objevu knihovny gnostických spisů v Nag Hammádí roku 1945. Nálezy dosud neznámých evangelií a apokryfů (jako Evangelium Tomáše, Apokryf Janův, Evangelium Pravdy aj.) umožnily modernímu světu poprvé nahlédnout přímo do myšlenkového světa dávných gnostiků. To vedlo nejen k akademickým studiím, ale i k novému hnutí zájemců o „pravé křesťanství“ či alternativní spiritualitu, které často čerpají inspiraci z gnosticismu.

Moderní gnosticismus můžeme chápat dvěma způsoby: zaprvé jako přímé pokračovatele či obnovitele gnostických církví (existují např. různá nová gnostická společenství, Ecclesia Gnostica aj.), zadruhé jako obecnější vliv gnostických idejí na současnou spiritualitu a kulturu. V obou směrech je patrný rostoucí důraz na osobní duchovní prožitek a skepsi vůči zavedeným náboženským autoritám. To, co dnes nazýváme individuální spiritualitou, nese nejednu analogii s gnózí: jednotlivci si chtějí utvářet vlastní názory na transcendentno, často odmítají dogmata církví a hledají přímou zkušenost božské pravdy. Stejně jako ve starověku, i dnes „někdo hledá v náboženství vnější projevy víry, a pro jiného jsou důležitější vnitřní mystické zážitky“. Právě druhá skupina – ti zaměření na vnitřní prožitek a poznání – představuje jakési novodobé gnostiky, byť se tak třeba nenazývají.

Gnostická témata pronikla i do moderní popkultury a filozofie, často překvapivými cestami. Například motiv světa jako klamné iluze ovládané skrytými silami byl ztvárněn ve slavném filmu Matrix (1999). Badatelé si povšimli, že architekti Matrixu – zlovolní agenti udržující lidstvo v „hypnotickém spánku“ kolektivní virtuální reality – se nápadně podobají gnostickým Archontům. Stejně tak hlavní hrdina Neo, který procitne a bojuje proti systému lži, může být vnímán jako moderní gnostický spasitel osvobozující duše z vězení falešného světa. Tento příklad ukazuje, že gnostická idea skutečnosti skryté za oponou zdání rezonuje i s dnešním člověkem – zvláště v éře digitálních simulací a manipulací informacemi. Mnozí lidé cítí, že „něco není v pořádku“ s tím, jak vnímáme svět, a hledají hlubší pravdu pod povrchem – což je právě základní gnostický impulz.

V moderní době také zaznívá kritika mainstreamového náboženství, která má často gnostický tón. Například označení některých církevních postojů papežem Františkem za „moderní gnosticismus“ (ve smyslu přílišného elitářského spiritualismu) svědčí o tom, že termín gnosticismus je opět aktuální, byť někdy nesprávně chápán. Pro opravdové novodobé gnostiky však zůstává podstatné to, co vždy: boj za poznání proti nevědomosti podporované mocenskými strukturami – ať už náboženskými, politickými či kulturními. Gnostik dneška může vnímat „archonty“ ne nutně jako doslovné démony, ale jako metaforu pro síly, které nás zotročují: může jít o manipulativní ideologie, konzumní materialismus, vnější autority bránící samostatnému myšlení, ba i o temné stránky naší vlastní psychiky. Cíl však zůstává stejný – prohlédnout a proniknout k pravdivé skutečnosti, která osvobozuje.

Oživený zájem o gnózi je patrný i v českém prostředí. Existují české překlady gnostických spisů, knihy a články o gnosticismu, ba i komunity hlásící se ke gnózi. Například Česká gnostická individualistická komunita – pro jejíž vnitřní potřebu je určen tento text – je jedním z důkazů, že gnóze žije dál jako živá alternativa k hlavnímu proudu duchovního života. Moderní gnostici navazují na odkaz starověkých, ale čelí novým výzvám současnosti. Jednou z nich je udržet pojem „elitářství“ ve správném světle – jako pozitivní aspiraci k nejvyššímu poznání, nikoli jako aroganci. Právě k tomu směřuje závěrečná výzva.

Výzva k boji o gnózi: Elitní úsilí o mimořádné setkání s Pravdou

Gnostická cesta je úzká a trnitá, avšak vede k vrcholu poznání, jakého většina nedosáhne – k bezprostřednímu zakoušení Pravdy. Každý opravdový gnostik je povolán stát se duchovním „elitářem” v tom nejlepším smyslu toho slova: ne tím, že se povyšuje nad ostatní, ale tím, že nekompromisně usiluje o Pravdu, i kdyby měl jít proti proudu celého světa. Gnostická výzva zní: Probuď se ze spánku nevědomosti, nenech se ukolébat lží Demiurga a jeho Archontů! Nezáleží na tom, kolik lidí kolem tebe spočívá v pohodlné iluzi – ty jdi za poznáním, které osvobozuje, byť by tě na té cestě provázela samota vyvolených.

Dosáhnout gnóze není lehké ani samozřejmé. Je to tvrdý boj – zápas s vlastními omezeními, s nastraženými pastmi falešných ideologií, s pochybnostmi i svody ega. Vyžaduje to disciplínu mysli i srdce, studium esoterických pravd i hlubokou introspekci. Gnostická literatura často mluví o tom, že hledající musí projít očistou a zkouškami, než spatří Božské světlo. To vše je součástí cesty elitního poznání. Avšak odměnou za vynaložené úsilí je nejvyšší dobro: mimořádné setkání s Pravdou – přímý zážitek Boha, který je nad všemi bohy. Takové setkání (gnóze) proměňuje bytost člověka, neboť jak praví jedno gnostické rčení, „Poznej sám sebe… poznáš, že jsi synem živého Otce“. Kdo zakusí Pravdu tváří v tvář, stává se skutečně svobodným a spojeným s Božstvím – už není poddaným klamů tohoto světa.

Tato výsada však nepřichází lacino. Je třeba jí vytrvale a neohroženě jít naproti. Moderní gnostik musí být bojovníkem ducha – elitářem, který přijímá, že pravda patří odvážným. Naše doba trpí nadbytkem informací, ale nedostatkem skutečné moudrosti; gnostik se proto musí probíjet skrze informační chaos k pravdivému poznání podstaty světa a sebe sama. Musí také čelit pohodlným polopravdám majoritních náboženských výkladů, které mohou svádět k pasivitě („spolehni se, víra tě zachrání“). Gnostická výzva je pravým opakem pasivity: žádá aktivní, vědomou účast na vlastním spasení. Každý člověk sice v sobě má božský potenciál, avšak probudí ho jen ten, kdo o něj aktivně usiluje.

Buďme tedy onou duchovní elitou, nikoli z pýchy, ale z povolání a odhodlání. Svět možná nikdy nebude plný gnostiků – gnóze vždy zůstane vzácná perla nalezená hrstkou hledajících. Gnosticismus musí být elitářský, protože pravda se nevnucuje davům; čeká na jednotlivce, kteří jsou „hodni porozumět jí“. Na závěr tedy každého čtenáře – hledače Pravdy – vybízíme: nenech se odradit osamělostí ani náročností cesty. To, že jen nemnozí kráčejí stezkou gnóze, je přirozené. Nezapomínej ale, že s každým krokem vzhůru se přibližuješ ke společenství těch, kdo skutečně vidí. A až staneme na vrcholu, v jasnosti poznání, pochopíme, že onen tvrdý boj stál za to – neboť jsme nalezli Pravdu, která osvobozuje od všech pout.

---

Terminologický slovník

• Abrahámovská náboženství / božstvo – náboženství odvozující se od víry v Boha Abrahámova (jednoho transcendentního Stvořitele): Judaismus, Křesťanství, Islám. Gnosticismus tato tradiční náboženství kritizuje, zejména jejich pojetí Boha Stvořitele (Jahveho) ztotožňuje s Demiurgem.
• Archonti – dosl. „vládci“. V gnostickém mýtu níže postavení bohové či démonické bytosti spravující hmotný svět pod vedením Demiurga. Archonti udržují člověka v područí nevědomosti a klamu, brání mu poznat pravdu.
• Demiurg – dosl. „řemeslník“ (řecky dēmiurgós). V gnosticismu označení pro nižšího boha Stvořitele tohoto světa, identifikovaného s Bohem Starého zákona. Demiurg je buď zlý, nebo nekompetentní; stvořil hmotný svět nedokonale a snaží se zabránit lidským duším v návratu k pravému Bohu. Synonymní gnostický výraz pro Demiurga je Jaldabaoth (případně Saklas či Samael – „slepý bůh“).
• Elitářství – postoj zdůrazňující výjimečnou roli elity. V kontextu gnóze jde o „duchovní elitářství“: přesvědčení, že skutečné poznání (a spása) náleží pouze nepočetné skupině zasvěcených, kteří dosáhli dostatečné duchovní zralosti. Nejedná se o povýšenost nad ostatní, nýbrž o konstatování, že gnóze je cestou pro nemnohé vyvolené, nikoli masovou záležitostí.
• Gnóze – dosl. „poznání“. Míněno poznání duchovní, intuitivní a spasitelné povahy – přímé poznání Boha či pravé skutečnosti. Na rozdíl od racionální vědomosti či slepé víry představuje gnóze vnitřní zkušenost pravdy, která osvobozuje duši od nevědomosti. Gnostik je ten, kdo tohoto poznání dosáhl, případně o ně usiluje.
• Pleroma – dosl. „plnost“. Gnostický termín pro duchovní plnost bytí, božský svět světla, kde přebývá pravý Nejvyšší Bůh a božské bytosti (eóny). Z Pleromatu vycházejí emanace (vyzařování božských sil), z nichž na nejnižší úrovni vzniká hmotný svět. Cílem gnóze je návrat jisker božského světla z materiálního světa zpět do Pleromatu (návrat duší k Bohu).
• Sophia (Moudrost) – v gnostických mýtech božská Eón (bytost) představující Božskou Moudrost. Její pád či omyl vede ke vzniku Demiurga. Sophia často zůstává v Pleromatu, ale její nižší aspekt (Achamoth) se zaplete s hmotou; jejím pokáním a úsilím o nápravu je pak umožněna spása lidských duší.
• Vyvolení (gnostičtí) – označení pro spasené v gnosticismu. Gnostici sami sebe nazývali také „vyvolení“, „synové Světla“, „Setovo sémě“ apod., čímž se odlišovali od ostatních (nezasvěcených). Vyvolený je ten, kdo má v sobě božskou jiskru a přijme gnózi, díky níž se navrátí k Bohu.

Poznámka: Literatura k tématu zahrnuje např. Kurt Rudolph: Gnóze (Academia, 2010), Hans Jonas: The Gnostic Religion či studie Aleše Chalupy. Pro čtenáře se zájmem o primární texty je zásadní Nag Hammádská knihovna (česky vyšla v r. 2007). Z těchto zdrojů vyplývá, že gnosticismus nebyl pouze historickou epizodou, ale představuje trvalou výzvu k hledání osobní Pravdy – výzvu, která oslovuje i moderní hledající.