Ptolemaios

Ptolemaios, žák Valentina, autora Listu Floře, bohaté křesťance, líčil Demiurga jako omezenou, ale ctnostnou bytost, která se snaží lidem vrátit jejich duchovnost pomocí svých morálních imperativů. Charakterizoval Stvořitele/Demiurga/Ialdabaotha jako „ani dobrého, ani zlého, ani nespravedlivého, ale soudí podle své vlastní pravdy“.

Ptolemaios byl hlavním gnostickým spisovatelem italské neboli západní školy valentinského gnosticismu, která působila v Římě, Itálii a jižní Galii. Jeho současníci ho charakterizovali jako velmi přemýšlivého, rozumného, klidného a rozvážného ve svých výrocích. Byl jedním z nejvýznamnějších gnostických filozofů své doby. Ernest Renan označil dopisy Floře za mistrovské dílo gnostické literatury.

Pokusil jsem se pochopit jeho myšlenky prostřednictvím moderních poznatků a historických zkušeností nashromážděných za dva tisíce let.

Čím více vědci poznávají tajemství vesmíru, organické i anorganické přírody, tím nepochopitelnější je tajemství vesmíru. Mnoho slavných vědců začalo svou profesní činnost jako přesvědčení ateisté, jako například lékař Carl Wieland, ale svou kariéru dokončili jako věřící přesvědčení o existenci božské síly.

Prof. Francis Collins sám sebe označil za „vážného křesťana“. Henry „Fritz“ Schaefer (University of Georgia), nominovaný na Nobelovu cenu za chemii, počítačový a teoretický chemik, se považoval za křesťana: „Je velmi vzácné, aby fyzikální vědec byl skutečně ateistou“.

Allan Sandage, americký astronom, který býval emeritním pracovníkem Carnegieho observatoře v kalifornské Pasadeně a určil první poměrně přesné hodnoty Hubblovy konstanty a stáří vesmíru, se stal křesťanem poté, co se stal vědcem. „Podstatu Boha nenajdeme v žádné části vědy, pro to se musíme obrátit k Písmu svatému,“ – tvrdil.

Charles Hard Townes, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny, se netajil svými názory: „Otázka vědy se zdá být nezodpovězena, pokud budeme zkoumat pouze z vědy. Domnívám se tedy, že je třeba nějakého metafyzického nebo náboženského vysvětlení. Věřím v pojem Boha a v jeho existenci“.

Náboženství a věda si v žádném případě neodporují. Navíc se z definice vzájemně doplňují.

„Věda se snaží pochopit, jaký je náš vesmír a jak funguje, včetně nás lidí. Cílem náboženství je pochopit účel a smysl našeho vesmíru, včetně našeho vlastního života. Pokud má vesmír nějaký účel nebo smysl, musí se to odrazit v jeho struktuře a fungování, a tedy i ve vědě,“ – napsal Charles Hard Townes.

Máme co do činění s plánem Stvoření – dokonale ověřeným, propočítaným a realizovaným. Stojíme proti sledu událostí z vědeckého hlediska nevysvětlitelných a z hlediska teorie pravděpodobnosti zanedbatelných. Šance na náhodu v každé fázi vzniku Kosmu, Země, života na Zemi a člověka se blíží nule. Tím spíše je pravděpodobnost náhody celého vývojového řetězce – od velkého třesku až po vznik Homo sapiens sapiens.

Jsou-li však Kosmos, příroda a člověk výsledkem Stvoření, vrací nás to k původnímu dilematu. K otázce „Proč?“. K nesmyslnosti, absurditě a chmurné tíživosti existence. K do očí bijící nespravedlnosti a krutosti všeho živého.

Vskutku, pokud svět představuje tak nádherné, geniální Stvoření, ideálně nastavenou dokonalou konstrukci na fyzikálně-matematické úrovni, jak lze vysvětlit, že je tak nedokonalý, dokonce odporný z hlediska nejen morálky a duchovnosti, ale i zdravého rozumu.

Možná, že navzdory vnější nesmyslnosti, ošklivosti a nahodilosti představuje lidská civilizace ideální vzorec, vypočtený a ověřený se stejnou pečlivostí, která pomohla stanovit ideální fyzikálně-chemické parametry vývoje hmotného světa. Tento imperativ spočívá ve věčném pohybu; v co nejpřesnější, kalibrované kombinaci utrpení a vůle k životu, která člověka podněcuje k neustálému a osudovému usilování o štěstí. Utrpení se standardně stalo ústředním bodem celé konstrukce; je nedílnou součástí gigantického živého organismu, který lidstvo představuje. Na druhou stranu by bez mocného pudu sebezáchovy učinilo naši existenci nesnesitelnou a odpornou. Tato kombinace je perpetuum mobile svého druhu, věčná síla pokroku, jakkoli to zní svatokrádežně a cynicky. Jinými slovy, podle Alberta Einsteina: „Život je jako jízda na kole. Abyste udrželi rovnováhu, musíte se pohybovat“.

Skvělé perpetuum mobile světové civilizace – nekonečné utrpení vyvážené touhou po životě nedovoluje Člověku zastavit se. Zastaví-li se, je stejně jako individuum, kolektivní tělo, lidé, odsouzen ke smrti…

Má takové perpetuum mobile nějaký smysl? Možná. Možná máme co do činění s jakýmsi experimentem, jehož účelem je, jak naznačil Ptolemaios, vrátit lidem jejich duchovnost pomocí jeho morálních imperativů a lidského rozumu. Možná je tento projekt zaměřen na obnovu dříve ztracené harmonie nebeských sfér…

Náš svět se podobá cele, kde patologičtí sadisté provádějí své složité experimenty a vládnou bezohlední dozorci. Pokud se však člověk náhodou ocitne v lékařské laboratoři, kde probíhají pokusy nad rozumnými bytostmi – opicemi, psy a krysami -, pak, zasažen odporem a hněvem, usoudí, že před ním stojí shromáždění šílených ďáblů? A nebude jeho dojem zčásti pravdivý? Ale jen zčásti a jen z menší části…

Ptolemy

Ptolemy, the disciple of Valentinus, the author of the Epistle to Flora, a wealthy Christian woman, portrayed Demiurge as a limited but virtuous being who tries to return to people their spirituality with the help of his moral imperatives. He characterized the Creator/Demiurge/ Yadabaoth as „neither good, nor evil, nor unjust, but judging by his own truth.“

Ptolemy was the principal Gnostic writer of the Italian or Western school of Valentinian Gnosticism, which was active in Rome, Italy, and Southern Gaul. He was characterized by his contemporaries as very thoughtful, reasonable, calm and measured in his statements. He was one of the most significant Gnostic philosophers of his time. Ernest Renan called the letters to Flora the masterpiece of Gnostic literature.

I tried to comprehend his ideas through modern knowledge and historical experience accumulated over two thousand years.

The more scientists learn the secrets of the Universe, organic and inorganic nature, the more inconceivable the mystery of the Universe becomes. Many famous scientists began their professional activity as convinced atheists, like medical doctor Carl Wieland, but completed their careers as believers convinced of the existence of a Divine power.

Prof. Francis Collins described himself as a “serious Christian”. Henry “Fritz” Schaefer (University of Georgia), nominated for Nobel Prize in Chemistry, computational and theoretical chemist, considered himself a Christian: “It is very rare that a physical scientists is truly an atheist”.

Allan Sandage, an American astronomer, who used to be Staff Member Emeritus with the Carnegie Observatories in Pasadena, California and determined the first reasonably accurate values for the Hubble constant and the age of the Universe, became a Christian after being a scientist. “The nature of God is not found in any part of science, for that we must turn to the scriptures”, – he maintained.

Charles Hard Townes, an American Nobel Prize-winning physicist, did not conceal his opinions: “The question of science seems to be unanswered if we explore from science alone. Thus I believe there is a need for some metaphysical or religious explanation. I believe in the concept of God an in his existence”.

Religion and science do not contradict each other in any way. Moreover, by definition, they complement each other.

“Science tries to understand what our universe is like and how it works, including us humans. Religion is aimed at understanding the purpose and meaning of our universe, including our own lives. If the universe has a purpose or meaning, this must be reflected in its structure and functioning, and hence in science”, – wrote Charles Hard Townes.

We are dealing with the plan of Creation – perfectly verified, calculated and realized. We are up against the sequence of events unexplained from a scientific point of view and negligible from the point of view of the theory of probability. The chances of a coincidence at every stage of formation of Cosmos, the Earth, life on Earth and humans approach zero. The chances of a coincidence of the entire chain of development – from the Big Bang to the appearance of Homo sapiens sapiens – all the more so.

But if Cosmos, nature and Man are the result of Creation, this brings us back to the original dilemma. To the question “Why?”. To nonsense, absurdity and gloomy onerousness of existence. To blatant injustice and cruelty of all living things.

Indeed, if the world presents such a splendid, ingenious Creation, an ideally adjusted perfect construction on the physico-mathematical level, then how can it be explained that it is so imperfect, even detestable from the point of view of not just morality and spirituality, but also common sense.

Perhaps, despite the external pointlessness, ugliness and randomness, human civilization presents an ideal formula, calculated and verified with the same meticulous accuracy, which helped to lay the ideal physico-chemical development parameters for the material world. This imperative is in eternal Movement; in the most precise, calibrated combination of suffering and will to live which encourages Man to constantly and fatefully strive after happiness. Suffering has been made the focal point of the whole construction by default; it is an integral part of the gigantic living organism the humankind presents. On the other hand, without the powerful survival instinct it would make our existence unbearable and odious. This combination is a Perpetuum mobile of its kind, the eternal force of progress, however sacrilegious and cynical this sounds. By other words, according to Albert Einstein, “Life is like riding a bicycle. To keep your balance, you have to move”.

A splendid Perpetuum mobile of the world civilization – an endless suffering balanced by the lust for life does not allow Man to stop. Coming to a stop, he, like an individuum, collective body, people, is doomed for death…

Does such Perpetuum mobilemake any sense? Maybe. Perhaps we are dealing with some kind of experiment, the purpose of which, as Ptolemy suggested, to return to people their spirituality with the help of his moral imperatives and human reason. Maybe this design is directed at reconstruction of the previously lost harmony of celestial spheres…

Our world is similar to a cell where pathological sadists set their intricate experiments and ruthless overseers rule. But if by chance Man finds himself in a medical laboratory, where the experiments over rational beings – monkeys, dogs and rats – are in progress, then, stricken by repulsion and anger, will he decide that there is a gathering of maddened fiends in front of him? And will his impression not be in part the truth? But only in part and only in its minor part…